Čochtan

„Pane, tak to neznáte Čochtana!“ ozvalo se od vedlejšího stolu a my všichni, co jsme seděli v zakouřeném výčepu hospody >U Hranic<, jsme zvedli hlavy od svých půllitrů. 

 Když jsme se však přesvědčili, že řeč je o Čochtanovi z jakési divadelní hry a pánové jsou zřejmě avantgardní intelektuálové, tak aniž bychom prolomili ospalé odpolední mlčení, shlédli jsme zpět k půllitrům. Ti dva od vedle si však zřejmě všimli našich pohledů a jejich rozhovor pokračoval už velmi tiše. Nebyli místní a rozhodně nechtěli být  středem pozornosti osazenstva stolu štamgastů. My je však, v naší povýšené a s každým dalším půllitrem piva tolerantnější blahosklonnosti, přehlíželi jak lány pšenice. Jejich intelektuální žvatlání nikomu nevadilo a k hospodským tlachům patřila i různorodost. Zakládali jsme si na tom, že jsme veskrze tolerantní a pokrokoví štamgasti, kteří na cizí element na domácí půdě nehledí jako na nepřítele, ale jako na obohacení obzorů a rozpohybování občas zamrzlého pingla. Dále jsme se věnovali svým naplněným půllitrům, ale Čochtan vnesl do našich myslí neklid. Všichni jsme mlčeli a  dál sledovali běh hospodského života zpoza clony cigaretového kouře, ale v hlavě to každému šrotovalo vzpomínkami. Čochtan byl jeden z nás chrabrých bojovníků s pivní pěnou. Nebyl však jen tak ledaskdo. Kdyby mezi štamgasty všech hospod a restauraček, co jich jen v Praze je, existovala šlechta, on by k ní jistojistě patřil. A dost možná by byl i králem. Prostě štamgast  legenda, jenž patřil ve všech restauračních zařízeních Velké Prahy, ale i za jejími hranicemi, k vítaným hostům. Všude měl všechny výhody štamgasta, ale nezneužíval je. Stačilo mu, mohl-li výčepního familiérně podomácky oslovovat Pepíčku, Liborku, Honzíku, Jiříku či jinak a aniž by musel nějak extra žádat, být obsloužen vždy, když hladina jeho půllitru klesla pod polovinu svého obsahu.

Mnoho jsme však o něm nevěděli, své soukromí si jako správná celebrita chránil a nikoho do něj zbytečně nezasvěcoval. Vlastně jsme ani nevěděli, kolik je mu let, ani jak se jmenuje jménem. Pro nás to byl prostě Čochtan. Kus chlapa v džínách a batikovaném tričku, nezbytnou >somračku< přes rameno. Dlouhé, skoro už šedivé vlasy nosil vždy v culíku, nikdy neoholené strniště na tváři. Typ alá Hůlka. Něco z jeho soukromí však přeci jen naznačovaly památné výroky, kterými nás častoval při každé příležitosti. Tedy při té správné hladince. Vpravdě vyjadřovaly jeho životní postoje i světanázor. Díky nim jsme se přece jen o něm něco dozvěděli. Vztah k hygieně a používání všelijakých deodorantů a vůní, vyjadřoval slovy: „Správnej chlap má smrdět všim možnym. To dokazuje, že pro samej hákesi nemá čas se každej den cachtat ve sprše a patlat se všema těma pičifukama. A když táhne hospodou, pak každej ví, že vydělá dost peněz na to, aby si moch‘ po práci tu hospodu lajsnout.“ Nebo vztah Čochtana k módě, všelijakým módním výstřelkům a dějepisu: „Lehkej odérek tabáku a piva z tvejch hadrů není nikdy na škodu. Ženský to nevodpuzuje, navopak, viděj v tom něco drsnýho. Jako když si naši pravěký předci natáhli na sebe ty svý smradlavý kůže a táhli na mamuta. Voni taky chtěj‘ bejt vlastně lovený. Možná jen fusekle by se měly měnit obden, pokud teda ňáký čistý máš. Občas to je hroznej smrad.“ Nebo další týkající se mužského vzhledu: „Bez hřebenu se vobejdeš, stačí ti ňáká hučka na hlavě. Po ránu Ti schová ten unordnung na palici a během dne Ti háro krásně vyhladí, že budeš vypadat jak Hitler před prvním přijímáním. A strniště na ksichtě je sexy. Jasně tě vodděluje od kravaťáků a neřadí k bezďákům. A buchtám se líbí, příjemně je to pak šimrá v rozkroku.“ Socializaci jedince v společnosti komentoval: „Jeden by měl chodit mezi lidi a hospoda mu dává nepřeberný množství všelijakejch kontaktů. Potkáš tady běžňáka, co máká v Kolbence na píchačky, borečka v obleku, co nasává, aby se vyrovnal s vočekáváním starý, alkoholika, co se snaží vyhnout realitě svýho všivýho života, šlapku, který se nevyved život a haranty má v děcáku. Tohle nenajdeš nikde na světě. Tady nejseš sám a vždycky se najde někdo, kdo tě rád vyslechne. Už jen proto, aby se ujistil, že i jinýmu se vede na hovno.“ Pro zajištění obživy našince měl tato slova: „Do háku se musí chodit, škváru potřebuješ. Neztratíš pak svoji důstojnost, a ta je sakra důležitá i pro pivního skauta. Nejsmutnější v lidskym životě je, když musíš žebrat vo to, aby ti někdo koupil pivo. To je jako když si musíš ženskou kupovat venku na ulici. Tvoje důstojnost je pak v prdeli.“ Názor na rodinu a rodinný život pak prezentoval ve svém, vpravdě dnes již legendárním vyjádření: „Všichni jsme synové výčepu, když někde zrušej  hospodu jsme vlastně všichni sirotci. Jako by nám natáhli brka rodiče.“ Díky těm výrokům jsme pronikali do Čochtanova světa. Světa s jasně danými pravidly a plynoucím podle ustálených zákonitostí.

 Až na pár zmínek o tom, co mají ženské rády, jsme netušili, zda se v jeho životě nějaká vyskytuje. Někteří z nás to naprosto vyloučili, tvrdíce, že by jinak nebyl tak šťastným člověkem. Jiní zase tvrdili, že takovéhle zkušenosti může člověk získat jen praxí. Jak jinak se dozvědět, co ženské šimrá v rozkroku? Sám Čochtan se k ženským v jeho životě nevyjadřoval. Nic se nedalo vyčíst ani z jeho chování k občasným návštěvnicím hospody >U Hranic<. Nechávaly ho zcela chladným, a to i v případě, že návštěvnice byla skutečná sexbomba s proporcemi blonďaté playmate. I k výčepním ženského pohlaví zachovával přísně neutrální postoj. I je oslovoval familiérně, ale jinak si, na rozdíl od  permanentních uslintaných hospodských plejbojů, nic jiného nedovolil.  Jeho oblíbené rčení, že nejraději zrzavý, nespadalo do kategorie jeho životních mouder, a ani nenaznačovalo, kterému typu žen dává přednost. Přesto ti, kteří ho neznali důvěrně jako my, si byli jisti, že Čochtan je na zrzavé. A se spikleneckým úsměvem dodávali, na zrzavý všude. Nevnímali jsme jejich plytké žvanění a mysleli si svoje. Čochtan byl prostě svůj.

To však neměnilo nic na tom, že i nás uměl Čochtan čas od času překvapit. Ale když překvapit, tak pořádně, že jsme o tom ještě dlouho mezi sebou mluvili. Jednoho dne nás dokonale šokoval, když se dostavil k >Hranicím< ve skoro přesně padnoucím černém obleku, oholen a v rámci možností i jinak upraven. Dojem kazily jen obnošené botasky již neurčité barvy, které s oblekem absolutně neladily. Posadil se ke stolu a objednal si pivo. Pro všechny z nás byla jeho nezvyklá image velkým šokem, který by se dal přirovnat jen ke kulturní revoluci v Číně, nebo pádu meteoritu ve Strašnicích. Čochtan dlouho mlčel a pil své >zrzavé< jedno za druhým. Uběhla skoro hodina a kromě čárek na na Čochtanově lístku, přibývaly i nezodpovězné otázky v našich myslích. Jeho to však evidentně nezajímalo, pil a hleděl nepřítomně před sebe. Když z čárek na lístku už byla slušná zahrádka za níž by se nemusel stydět ani zájezd lounských družstevníků, vstal a šel k výčepu. Sledován několika páry očí začal výčepnímu šeptat něco do ucha. Ten k němu naklonil hlavu, snad aby dodal váhu Čochtanově sdělení, nebo aby lépe slyšel. Čochtan mluvil dlouho a občas se kolem sebe opatrně rozhlédl a hned poté se ještě více přiblížil k uchu výčepního. Ten se už naopak snažil ustupovat, takže to vypadalo jako tanec tokajících tetřívků. Nakonec Čochtan, jak tak spolu tancovali kolem výčepu, zavadil o právě načepovaná piva a několik jich rozlil. Přestal se tedy dále cpát do Liborova ucha a prohlásil, že platí. Tedy i ta rozlitá. Po zaplacení se otočil do výčepu a smutně dodal: „Každý povyražení něco stojí a teď přišel čas platit.“

Nechápali jsme a jen sledovali jak odchází středem výčepu rovnou ke dveřím. Takhle brzy nás nikdy neopouštěl. Byli jsme zvědavi, co se stalo a tak okamžitě, jakmile se za ním zavřely dveře, jsme všichni jako jeden muž vstali, obklopili výčepního a začali na něj útočit, aby nám prozradil, co mu Čochtan šeptal do ucha. Ten se bránil, že to nemůže nikomu na světě říci, poněvadž dal své slovo, že bude mlčet jako hrob. Naléhali jsme, vyhrožovali, hned zase slibovali, nebylo to nic platné. Vrátili jsme se tedy na svá místa, ale hned jsme se, ve stylu tří mušketýrů jeden za všechny, všichni za jednoho, začali hlásit o placení. Do toho se starý Motyčka zeptal do pléna, a tedy tak, aby to výčepní slyšel, jestli náhodou někdo neví, jakou mají  otvíračku ve  >Startu< na Průběžné. Libor to sledoval od pípy s nešťastným výrazem, ačkoliv dělal, že nic neslyší. Důrazně jsme mu znovu připomněli, že platíme. Zjevně se to v něm pralo, protože naše zkasírování stále odkládal a neustále odbíhal do kuchyně. Nakonec podlehl našemu brutálnímu vydírání a řekl: „No ptal se, jak se dostane do zoologický a jestli nevim, kdy maj´votevříno. Ale proboha, nic sem neřek´. Jeho úpěnlivě prosebný hlas však nikdo nevnímal. Čochtan a ZOO? Nejprve jsme výčepnímu naznačovali pohledy, že houpat nás může. Ale >vocaď pocaď< a dál jsme se chystali k odchodu. „No ne, vážně, ptal se na ZOO“, zoufale nás přesvědčoval výčepní. To už nás přimělo zůstat sedět a dál poslouchat. Starý Motyčka dokonce podotkl, že s tím Startem to byla jen blbá sranda. Mají tam teplé pivo a nesympatického výčepního.

Všechny nás udivilo, proč se Čochtan shání po otevírací době zoologické zahrady. Co jsme ho znali a kam lidská paměť sahá, se zajímal nanejvýš o to, jak se dostat do Podbaby, protože v tamní hospodě se měl konat poetický večer >Dnes pivo za polovic<. A najednou ZOO! To nebude samosebou. A také, že nebylo. Jednoho dne se ve dveřích zjevil Čochtan, opět ve skoro skvěle padnoucím obleku, co zjevně pamatoval jeho maturitu. Jenže tentokrát nebyl sám. V jeho mohutné dlani se ztrácela malinká ručka asi šestileté tmavooké dívky v pepito čepici. Všichni jsme zůstali sedět jako opaření, nikdo Čochtana jako obvykle nevítal a Motyčkovi spadlo viržinko do rozkroku. Čochtan dělal, jako že nic nezaregistroval a suveréně, bez mrknutí oka se usadil na své místo u okna. Nemotorně, ale skoro až láskyplně, usadil vedle sebe i dívku. Dívenka byla malá, takže to vypadalo, že za stolem vedle Čochtana sedí pouze pepito čepice. Mlčky jsme je oba sledovali a napjatě očekávali nějaké vysvětlení. Motyčka se zatím  snažil vyčistit propálené kalhoty.

Čochtan objednal pivo a limonádu. Když mu ho výčepní donesl, opatrně ho odsunul na kraj stolu. Skoro to vypadalo, že nechce, aby ho malá viděla. Ta se však zatím marně snažila napít se ze své skleničky. Sklenice, lépe řečeno malý půllitr, na ní byla příliš těžká. Čochtan starostlivě sledoval její marný boj a poté pohlédl směrem k výčepu.  „Máš tady brčko? Ale čistý a nepoužitý prosim tě!“ zeptal se výčepního. Ten se zvedl oči od natáčených půllitrů jakoby nevěřil vlastním uším, zakroutil hlavou a ze skříně za výčepem, kde byly vystaveny různé pochutiny k pivu, vyndal brčko zabalené do zažloutlého papíru. Došel s ním ke stolu a ukázal ho Čochtanovi pěkně z blízka, aby zdůraznil, že za hygienu a čistotu v této provozovně dá i ruku do ohně. A nikdo, ani takový štamgast, jí nebude zpochybňovat. Čochtan si toho však nevšimnul a brčko prostě vzal, rozbalil a dal ho malé do limonády. Ta to kvitovala hlasitým srkáním a vypadala spokojeně. Spokojeně vypadal i Čochtan a napil se ze svého piva. Přitom mu zůstala pěna kolem úst. Když si toho dívka všimla, rozesmála se na celé kolo. Čochtan zůstal nejdříve zaražený, ale nakonec začal smát také a přitom pohladil malou po vlasech. My vyvalili oči a Motyčkovi opět spadlo viržinko do rozkroku.

Po půlhodině si i Čochtan všimnul, že je ve výčepu podezřelé ticho a rozhlédl se pátravě kolem sebe. Jeho pohled se střetl s pohledy ostatních hostů a vzápětí pochopil. Trochu stydlivě, skoro omluvně řekl: „To je moje dcera Emilka.“ Nastalo hrobové ticho.  V celé hospodě byl slyšet jen cinkot natáčených půlitrů. Šok přítomných by se v tu chvíli dal krájet a Motyčka opět zaklel. Takové vysvětlení jsme nečekali. To už jsme spíše byli ochotni věřit tomu, že malou někomu unesl od samoobsluhy a bude za ni vyžadovat výkupné. Po chvíli se však vše vrátilo zpět k svému normálu. Sice nám všem hlavou vrtalo, kde Čochtan přišel k dítěti, ovšem pozorujíce ho, jak je nesměle pyšný na svou novou roli, jsme přijmuli i to málo, co k tomu řekl. Stejně tak jsme doufali, že až bude i s malou pryč, dozvíme se více od výčepního. A opravdu, po hodině a čtyřech pivech, se Čochtan i s malou zvednul, zaplatil a odešel s ní středem výčepu jako filmová hvězda. V tu ránu se obrátily naše zraky na výčepního. Ten dělal, že si toho nevšimnul, ale byl viditelně nervózní. Půllitry o sebe třískal tak, že to vypadalo, že je musí každou chvíli rozbít. Když už nevěděl kudy kam, nechal pivo pivem a odešel do kumbálu za výčepem. Ani to mu však nepomohlo, následovali jsme ho i tam. Jeho chabá obrana, že nic neví, doplněna vyloženě špatně taktickým, do kumbálu může jenom personál, mu nebyla nic platná. Nakonec vyzvonil vše, co věděl. Zároveň nás úpěnlivě prosil o slib, že Čochtanovi nic neřekneme. Naše, uvidíme, mu asi moc klidu nepřineslo.

Teď jsme tedy věděli, že malá Emilka je pozůstatek vášně, kterou Čochtan před lety zaplál k její matce. Ta časem opadla a on, i díky své náklonosti k pivu, byl vypoklonkován z jejího života. Nedávno však byl pozván k soudu, kde se Emilčina matka dožadovala vyšších alimentů. Čochtan nejenže se k soudu dostavil a dokonce včas, ale bez okolků souhlasil i s navrhovanou výší alimentů. Hned po soudu, ještě před soudní budovou, pak požádal svou bývalou ženu o to, zda může Emilku vidět. Ta, zřejmě šokována hladkým průběhem soudu, nejenže souhlasila, ale dovolila i, aby si Čochtan Emilku příští neděli vzal na výlet do ZOO. Teď už nám bylo jasné, proč se na ní vyptával výčepního. Ještě dlouho jsme však vstřebávali to, že Čochtan, je otcem.

Na první pohled se nic neměnilo, Čochtan docházel mezi nás do hospody >U Hranic<  a plně zaměstnával obsluhu restaurace sedm dní v týdnu jako dřív. Přesto jsme si nemohli nevšimnout, že pravidelně poslední neděli v měsíci vynechával. Z počátku to něteré překvapovalo, ale později jsme si všichni zvykli. I proto, že se Čochtan v pondělí vracel ve zvlášť dobré náladě a pokud měl po výplatě a byl, vlastními slovy solventní, hostil všechny, a to nejenom jednou rundou piv. Což jsme přičítali jeho radosti z nově nabyté životní role. Jeho radost však neměla mít dlouhého trvání.

 Čochtanovi pravidelné nedělní výlety za rolí starostlivého otce trvaly už půlroku a my se vždy těšili na jeho pondělní návraty mezi nás. Přáli jsme mu to a plně využívali jeho pohostinnosti vždy, když se chtěl s námi o svou radost podělit. V tyto chvilky byl Čochtan neuvěřitelně hovorný a neodmítnul nikoho počastovat kouskem své radosti, byť by to byl třebas jen hodně občasný návštěvník výčepu, tedy takový, pro které měl Čochtan pojmenování sváteční alkoholik.  A právě Čochtanovo čiré nadšení z objevené role otce a pocit, že svou všeobjímající radost musí šířit dále jako misionář, stála u konce nedělních výletů s Emilkou. Při jednom z nich potkal svého dávného kumpána, s nímž prožil dva roky v zeleném a samosebou, chtěl i jemu vštípit kousek svého štěstí. Vyhlédli si tedy útulnou hospůdku na rohu a spolu i Emilkou tam zamířili, aby se osvěžovali radost nad nenadálým setkáním. I Emilka byla nadšena, věděla totiž, že jistojistě budou i její mlsné chutě uspokojeny. Zatímco tedy Čochtan s bývalým spolubojovníkem plnili lístek čárkami od vypitých půllitrů, Emilka snědla, či jen ochutnala, vše co bylo na jídelním lístku sladkého. K tomu vypila skoro celý nápojový lístek, s vyjímkou kávy, piva a destilátů. Pozdně socialistické pohostinství sice neoplývalo širokým sortimentem, ale pro malou Emilku toho bylo až dost. Když s náhodou nudila, obstaral jí Čochtan u vrchního propisovačku a prázdnou účtenku, aby se mohla zabavit malováním. V družné zábavě plynul čas rychle, Čochtan i jeho kumpán stále častěji navštěvovali restaurační wc a Emilka občas spala na stole, hlavinku roztomile položenou na drobných ručičkách. Tehdy na ní Čochtan zamilovaně pohlédl a něžně ji pohladil po vlasech. Kolem desáté večer se všichni zvedli. Oba kumpáni společně zaplatili lístek, jenž spíše připomínal plot kolem ruzyňského letiště a doplatili i druhý, na němž byla Emilčina >sladká< útrata. Poté se rozloučili a Čochtan i s Emilkou nastoupili do dvaadvacítky směrem na Vypich. Unavený náročným dnem a zmožený množstvím vypitých piv, usnul ve vytopené tramvaji hned jak dosedl. Emilka se způsobně posadila na sedačku před něj a i ona za chvíli spala. Tak spolu jezdili mezi Bílou Horou a Hostivaří skoro celou noc až si na ně právě v Hostivaři počkala hlídka VB a utnula tak jejich okroužní jízdu noční Prahou. Když vraceli unavenou Emilku její matce, vypadla spokojeně. Ne však matka, ta zavalila přítomného Čochtana lavinou nepublikovatelných výrazů, z nichž >ty dobytku ožralej<, bylo ještě z těch slušnějších. Čochtanovi ten večer ještě nedošlo, že jeho krátká kariéra otce je u konce a bezelstně se zeptal, zda si může Emilku příští měsíc v neděli zase vzít. Razance odpovědi jeho bývalé ženy překvapila i přítomné příslušníky. Pak se už jen s třísknutím zavřely dveře jedné etapy Čochtanova života. Stál tam, čučel na ty zavřené dveře, skleslý a dojemně smutný, že se ho zželelo i strážcům zákona a odvezli ho  domů. Od té doby trávil Čochtan opět celý měsíc v zakouřeném prostředí hospod a restaurací s nezbytným půllitrem piva v ruce. Dny zvolna plynuly a vše se vrátilo zpět do starých kolejí. Nenadálá odbočka Čochtanova života byla zapomenuta a my všichni jsme si zase užívali jeho neustálé přítomnosti mezi námi.

Do našeho světa pravidelných návštěvníků restauračních zařízení, málokdy zavítá opravdu solidní dáma. Ještě tak věčně rebelující studentky, které v podobných zařízeních hledají způsob, jak si užít dekadence v období vzdoru a rebelie, aniž by se s prostředím nějak ztotožňovaly. Spolu s tím, jak dospějí a vyrostou z období protestu, přejde je i chuť na návštěvy podobných míst a navštěvují už jen ty minimálně o jednu cenovou skupiny výš. Ženské osazenstvo výčepů tvořily většinou ženy, které ani nikdo >dámami< nenazýval. Život se jim většinou nevyvedl a krása je míjela velkou objížďkou. Měly však v sobě určitou přitažlivost, která nutila štamgasty jim nadbíhat a posílat jim na stůl panáky rumu, které tyto dámy se zručností a grifem zkušeneně obracely do sebe a podělily se přitom se svým hostitelem o pár lehce opilých úsměvů. Nikdo na ně doma nečekal a vlastně ani nikde jinde. A tak se jako věrné fenky pravidelně vracely na svou vysezenou židli k >Hranicím<, do >Startu<, do >Monfortu<, aby pak končily v nočňáku >Na Konečné< Hostivaři. Čas jim plynul mezi dopolední šichtou a odpoledním vysedáváním u stolu štamgastů, v bodré shodě s nimi. Přijímaly jejich způsoby i životní postoje a nechtěly se od nich nijak lišit. Ani jadrnou mluvou, ani množstvím vypitého piva. Poslouchaly tvrdou muziku, fandily Spartě a milovaly pivní odér zpocených těl.

A přesně taková peroxidová blondýna s úsměvem, ve kterém chybělo několik zubů, věkem někde mezi čtyřiceti a padesáti, si jednoho dne přisedla vedle našeho stolu. Rádoby módní letní šaty zelené barvy bohužel moc nezakrývaly její gravitací už postižená prsa bez podprsenky, ani její nevymodelované nohy s křečovými žilami. Zažloutlé nepěstěné nehty překrývala na rukách vyzývavě červená barva, která  vůbec neladila k barvě šatů. Byl to přesně ten typ ženské, do které vrazíte panáka jako minci do automatu, a vypadne vám potěšení. Pět minut lásky v oparu moči na záchodcích a poté naslouchání vašim nářkům nad podělaným životem u stolu. Její naslouchání však vyžaduje další panáky všemožného pití, které pije rychle, aby jí snad kousíček toho darovaného štěstí nezteplal. Nakonec skončíte v její špinavé garsonce a ráno s velkým bolehlavem vypadnete z jejího života.

Hned jak dosedla a objednala si pivo, které jak doufala, bude dnes poslední, jenž si platí ze svého, rozhlédla se po místnosti. Hledala někoho, kdo bude ochoten za její koketní úsměv do ní hodit  minci. Pila pomalu, pivo teplalo a padala mu pěna, kterou se snažila oživit neustálým kroužením s půllitrem. Nečekala dlouho. Po chvilce před ní výčepní Libor postavil panáka rumu. Dáma se na oko zatvářila překvapeně a zeptala se pohledem Libora, kdo jí pozval. I my jsme byli zvědavi, kdo měl tu odvahu. Výčepní neurčitě pohodil hlavou směrem do míst, kde seděl Čochtan. Blondýna rychle pochopila a vyculila ten nejkoketnější úsměv, jakého byla schopna a poslala ho Čochtanovi. Ten se křečovitě usmál a pozvedl svého ruma ke vzdušnému přípitku. Blondýna opětovala, přidala ještě plachý úsměv a poté ho do sebe zkušeně kopla. Byli jsme překvapeni, že zrovna Čochtan se chytil na návnadu, ale snad jsme ho chápali. S Emilkou se už nevídal a chyběla mu. Rozpouštěl svůj smutek ve vypitých pivech, ale on se, potvora, rozpouštěl pomalu jako rok starý Vitacit. Snad chtěl ulevit své nešťastnosti a ona dáma vypadala jako příležitost předat jí část trápení, které ona ráno spláchne jednou provždy do záchodu.

Po druhé rumové výzvě byl Čochtan pozván dalším koketním úsměvem k jejímu stolu, aby třetího panáka pili už spolu. Po čtvrté výzvě se oba společně protivně chichotali něčemu, co věděli jenom oni dva. Po páté výzvě bylo Čochtanovi dovoleno laškovně hladit jej obnažné koleno a později i předloktí. Ona se neustále smála jako vyjevená puberťačka a Čochtan si dovoloval stále více. My se už jejich směrem ani nedívali. Ačkoli nám to přišlo od Čochtana nedůstojné, přeci jen jsme respektovali jeho smutek a přáli jsme mu ono malé rozptýlení.

Po několikáté rumové výzvě jejich místa pojednou osaměla. Ze špatně zahasnutých cigret ještě stoupal dým, poslední runda zůstala nedopita. Jejich věci, ženina kabelka a Čochtanova somračka, však stále byly zavěšeny přes opěradla židlí. Člověk nemusel být Einstein, aby se domákl toho, kam dvojice zmizela. Jejich touha po ještě užším sblížení se právě plnila na dámských záchodcích, kde se mohli zamknout a nebyli v této intimní chvilce rušeni řevem ožralů při plnění pisoárů. Netrvalo dlouho a se vrátili ke stolu. Snažili se být dětinsky nenápadní, nejprve přišla blondýna a až pět minut po ní se vrátil i Čochtan, který si zatím na dvorku hospody, skryt za přeplněnými popelnicemi, vykouřil vyžebranou cigaretu. Po chvilce jejich hovor a opilý smích, zpočátku po návratu z wc tichý až spiklenecký, opět nabyl na síle. Pomalu se však ztrácel v sílícím halasu plnící se hospody. Něvěnovali jsme dvojici už žádnou pozornost. Čochtan vypadal opile šťastný a mi mu to přáli. Jen jsme doufali, že ho to nebude moc stát a že se zítra zase objeví mezi námi.

Neobjevil. A neobjevil se ani následující dny. Marně jsme útočili na Libora, zda se Čochtan nestavil v hospodě třeba dopoledne. Možná fachá na směny a nemá momentálně kdy zajít odpoledne nebo večer jako obvykle, na orosené. Výčepní nic nevěděl, a to tvrdil neustále, i pod naším nátlakem. Nepomohly závazky větších útrat, když prozradí něco určitého o Čochtanovi. Jemu samotnému také chyběl, bez Čochtana to nebylo jaksi ono. Minul týden, dva a Čochtan se stále neobjevoval. Jeho místo u okna bylo stále prázdné. Zřejmě z nostalgie na něj dal Libor cedulku s nápisem >Reserve<, aby snad nenapadlo někoho cizího si tam sednout. Každý večer jsme alespoň chvilku debatovali nad tím, co se mohlo s Čochtanem stát. Padala různá vysvětlení: je nemocný, odjel za sestrou, která by snad měla být někde na severu. Všechno bylo možné, ale neseděl ten dlouhý čas, kdy o sobě nedal vůbec vědět. Někdo pronesl, že třeba změnil lokál. Což však byla úplná pitomost, proč by to dělal. Jelikož dotyčný nebyl od našeho stolu, dostalo se mu jemného upozornění od starého Motyčky: >drž hubu vole<, aby se tak  nepletl do věcí, kterým nerozumí, protože Čochtan ke změně hospody neměl ten nejmenší důvod. Jaký by mohl mít! Pak padlo, že je třeba někde s tou blonckou. Proti tomuto názoru se už taková vlna nesouhlasu nezvedla. Jaký paradox, to co před několika dny vypadalo jako zhola nemožné, jsme teď v duchu každý připouštěli. Sice nám to stále na Čochtana nesedělo, ale museli jsme uznat, že možné vysvětlení to je. Vlastně se neukázal od té doby, co ji tu poznal. Vnitřně jsme to jako vysvětlení přijímali, ale doufali jsme, že život nemůže být tak krutý, aby našince nechal jedné ženské. Stále jsme však zvedali hlavy pokaždé, když se otevřely dveře výčepu. Tak moc jsme si přáli, abychom zase slyšeli ten známý hlas, co nás zdravil svým >nazdar volové. A ty nečum a toč mi jedno<.

Pomalu přešel měsíc a my si zvykali na >dobu počochtanovskou<, jak někdo označil čas bez Čochtana. Král je mrtev ať žije král! To platí i v hospodském mikrosvětě.  Debaty o něm řídly, probírala se zase obvyklá témata a vše se zapíjelo plnými půllitry. Cedulka >Reserve< zmizela a na Čochtanově místě se střídali hosté jak u kolotoče na Matějské. Občas ještě o něm padlo slovo, ale už se jen spíše připomínaly jeho legendární hlášky.

Tak nějak to bylo i ten den, kdy starý Motyčka jako obvykle louskal volně ležící noviny, jenž spíše než tiskařskou černí voněly po pivu a cigaretách a aktuálnost jejich zpráv už dávno vyprchala. Po chvilce pozvedl obočí, za nějž by se nestyděl ani tatíček Brežněv, a nahlas zahvízdal. Tím si vynutil pozornost ostatních. Vždy to tak dělal, když v novinách objevil něco zajímavého. Zvedli jsme hlavy a čekali. Motyčka však jen zuřivě bodal do novin na nějakou fotku a neustále opakoval >to je vona, to je vona<! Nechápali jsme, Motyčka však nepřestával a tak ho výčepní okřikl: „No co je dědku, jsi se zbláznil, nebo co?“

„To je přece vona, ta bloncka, co tady sbalila Čochtana“! bránil se Motyčka, „tady stojí, že byla zatčená za vraždu! Ubodala chlapa! Vosmatřicet bodnej ran! U sebe v bytě, tady nedaleko, Na Hroudě. Tam co je ta benzinka Prim. Prej ho měla skoro měsíc zastlanýho v peřinách!“

Někdo ho okřikl, že je slepý jak slepejš. Že blondýn je v Praze jak naseto. Motyčka nechal noviny kolovat a dychtivě sledoval naše reakce. Vypadalo, že nemá daleko k infarktu. Poručil si panáka rumu a okamžitě ho vypil. My ostatní jsme museli uznat, že >vypadá, jako ona<. Ačkoliv jsme si byli jisti, že je to ona. Na to byla fotografie v novinách dost kvalitní, aby člověk tvrdil opak. Dva uniformovaní policajti ji vedli k autu s pouty na zápěstích. Měla přesně ty zelené šaty, jako tehdy, když to na Čochtana vybalila. Na Čochtana! Něco neodbytného se nám začalo vkrádat do myslí. Hovor u stolu se ztišil a občas někdo znovu vzal do ruky noviny, aby z nich zkusil vyčíst to, co snad Motyčka přehlédl.

Druhý den se tvářil výčepní Libor tvářil, že pro nás má novinku, kterou svět neviděl. Neustále na nás významně pokukoval, dychtiv nám ji oznámit. Ale zároveň klopil zrak, jakoby se mu s ní nechtělo ven. Nechali jsme ho přitom, věděli jsme už, že to dlouho nevydrží a řekne nám, co ví. Okolo osmé, výčep už byl slusně zaplněný a on kmital mezi stoly, se pojednou zastavil u nás a tak zvláštně, jako když oznamuje, že do mrtě vyhořel, nám řekl: „Hele volové, tak von to byl přeci jen Čochtan!“ Když jsme na něj dál vejravě koukali a nic neříkali, pokračoval. „No ten ubodanej tady Na Hroudě. Von to je fakt Čochtan.“

„Co to meleš za nesmysly“? uslyšel skoro okamžitě.

„Nemelu, mám to přímo vod kriminálky. Dneska dopoledne tady byli a ptali se na něj. Jak často sem chodil, kdy tady byl naposled. A pak mi ukázali fotku tý ženský. To byla jasně vona! A jestli s ní seděl u stolu, kdy spolu vodešli a tak. Všechno sedí, vy volové, vona Čochtana propíchala jako cednik! Prej byla nemocná, pošahaná. Nedávno ji pustili z Bohnic. To je kurva posranej vosud.“

Výčepní odešel a zanechal nás s tou zprávou. Už se začali ozývat nespokojení hosté, že nemají co pít. U našeho stolu se zatím rozhostilo hrobové ticho. Jen Motyčka zaklel a lovil zase viržinko z rozkroku. Nám ostatním v tu chvíli v hlavách běžel film a Čochtan si v něm střihnul hlavní roli. Nikdo neměl chuť si kazit tu chvíli nějakou zbytečnou debatou. Teď jsme věděli, že >doba počochtanovská< se protáhne na věčnost. A my, jakožto pozůstalí, se budeme modlit k pivnímu bohovi, aby nám Čochtana opatroval, než se s ním jednou zase sejdeme.

O několik dní později se ve výčepu objevila pěkně oblečená, štíhlá asi čtyřicetiletá, pohledná brunetka. Za ruku si vedla malou holčičku. Všichni jsme v ní poznali Čochtanovu dceru Emilku. Smutnýma očima se rozhlížela po výčepu a my věděli, že hledá Čochtana. Když ho nikde neviděla, plaše  nás pozdravila úsměvem a zklamaně se otočila na matku. Skoro bychom přísahali, že se jí v očích zaleskly slzy. Žena podala něco přes pípu Liborovi. Poté se obě otočily a odešly na rušnou ulici. Středem, přesně tak, jako s Emilkou tenkrát odešel Čochtan. Na parte, které držel výčepní v ruce, stálo Čochtanovo občanské jméno: Robert Sýkora.

Král je mrtvý, ať žije král!