Nováková je kurva

Velký nápis na vratech starého domu na malém městě. Vyvedený nepřehlédnutelnými velkými bílými písmeny.

 Kaňka na životě jeho majitelky, štíhlé, atraktivní brunetky v brýlích, jenž se právě pokouší nápis smýt, zničit a smést z povrchu zemského. Dříve, než se stihne nesmazatelným písmem zapsat do myslí obyvatel malého města. Alena Nováková, drhne co jí síly stačí. Až si skoro do krve rozdírá své pěstěné ruce. Barva se již však vpila do letitého dřeva vrat a jako vypálený cejch ji vylučuje ze společnosti ctihodných a nevyčnívajících obyvatel.

Její dvě malé dcerky sledují její počínání za oknem. Jsou ještě v pyžamech, před chvilkou je vzbudila syrová zima v domě a teď s nalepenými nosíky na okně sledují svou matku. Jsou ještě školkou povinné a tak nechápou, proč tak brzy po ránu myje vrata. Ani proč je ještě sama v županu a řádně se neoblékne. Vždyť je zima a ještě se nastydne. Také měli už hlad. Už dávno mělo být přeci zatopeno a v kuchyni vonět snídaně. Místo toho jejich máma pobíhá venku a myje stará vrata. Jejich hlavinky to nechápou a tak se obě dívky alespoň baví malováním na zarosené okno.

Po chvilce přicházejí první vyslanci mravní čistoty. S nakrabatělými čely a opovrhujícími pohledy odsuzují nebohou Alenu Novákovou k věčnému zatracení v pekle maloměsta. Náhoda tomu chtěla, že obě důchodkyně, sami sebe pasujíce za právoplatné členky lidového soudu veřejného mínění, tudy procházely na blízký hřbitov. Alena ví, že rozsudek lidového soudu bývá tvrdý a nespravedlivý. Už jednou něco podobného zažila ve velkém městě, kde bydlela se svým bývalým manželem a jejich dvěma čerstvě narozenými dcerkami. Manžel, vážený chirurg ve špičkové nemocnici, si při častých nočních směnách začal s novou staniční sestrou. Když se jejich vztah provalil, poněvadž všechny tajné vztahy se časem provalí, rozhodl se zůstat s paní staniční. Ale velkoměstský lidový soud veřejného mínění odsoudil Alenu za to, že nedokázala svému muži vytvořit vlídné a konejšivé zázemí bez světských starostí. Že ho nedokázala chápat, vždyť měl tak náročné povolání! Jaká to hanba! A jak se ukázalo, paní staniční to chápala velmi dobře. Manžel, nyní už bývalý, se však k Aleně zachoval velkoryse a udělal z ní majitelku staršího domu na malém městě.

Protože jí chce i zůstat, snaží se teď Alena nápis na vratech odstranit stůj co stůj. Dokáže i představit, jak na ní budou pohlížet, až je to rozkřikne. Ale mašinérie lidového soudu veřejného mínění se již rozjela na plné obrátky a ona cítí, že situaci nezvládne vlastními silami. Vchází chvatně do domu a rozčileně hledá svůj mobilní telefon. Všimne si, že jí dcerky nechápavě pozorují, vyšle k nim tedy chápavý pohled se sdělením, že se nic neděje a běží s nalezeným mobilem zase ven. Stoupne si před vrata. Jakoby chtěla svým tělem nápis zakrýt. Je však příliš drobná, než aby to dokázala. Stojí tedy pod nápisem, jenž se skví nad její hlavou jako pekelná svatozář a v seznamu hledá číslo toho, od koho čeká pomoc. Ta >svatozář< patří i jemu.

Telefon dlouho vyzvání. Vzápětí se Alena dozvídá, že volaný se nehlásí. Není možné, zkouší to tedy znovu a znovu. Ale se stejným výsledkem. Mezitím si všimne, že se lidový soud veřejného mínění rozrostl o další členky, jenž také, snad čistě náhodou, měly cestu právě kolem jejího domu. Vrátila se tedy dovnitř. Boj s veřejným míněním už považovala za prohraný, soustředila se tedy na minimalizaci svých ztrát a zavřela se, alespoň na chvilku, i se svými dcerkami do světa >kdesenicneděje< a tvářila se úplně normálně. Zatopila, uvařila a zapnula televizor s velkou obrazovkou, aby dívkám navodila dojem obyčejné neděle na malém městě.

Odpoledne se jí konečně ozval majitel telefonního čísla, kterého se snažila marně dovolat.

„Ahoj, volala jsi mi. Promiň, byl jsem u zákazníka“, oznámil jí Petr, jakoby se nic nedělo. „Potřebovala jsi snad něco?“

Jestli Alena něco potřebovala, tak slyšet takovouhle otázku. „Ty nic nevíš? K Tobě se ještě nic nedoneslo?“ zeptala se ho skoro nevěřícně.

„Jo, myslíš tamto? No to je blbý, to je fakt. Ale co mám dělat?“

Jo, myslela tamto. A že to je blbý, je také fakt. Ale on snad ví, co má dělat. Nebo proboha, neví?

„No, to se týká také Tebe. Už jsi jí snad o nás dvou řekl, ne?“ Jí myslela Petrovu manželku. S ní přece nebyl vůbec šťastný. Dusila ho, bránila mu svobodně se nadechnout, vysmívala se jeho snům, shazovala jeho plány. Byla neaktraktivní a přízemní. To byla jeho vlastní slova.

„Když už je to venku, tak se k tomu musíš nějak postavit. Jak si myslíš, že se teď cítím. Kdyby jsi viděl ty babky tam na ulici. Hotová popravčí četa. Jen zavelet: Pal!“

„Jak si myslíš, že se mám k tomu postavit? To přece není tak jednoduchý. Už jsme o tom spolu mluvili. Chce to čas, musíme být trpěliví.Teď se to celý jenom zkomplikovalo.“

Alena nevěří svým uším. Nebo snad nemluví s tím Petrem, do kterého se tak bláznivě zamilovala? To je snad ošklivý sen ze kterého se musí probudit.

„To je vše, co mi k tomu řekneš? Po tom, co jsi mi nasliboval?“ Smutně vydechla. Tak takhle nějak se cítí podvedené a oklamané ženy. A ještě ocejchované. To snad není pravda.

„Teď mi nějaký čas nevolej a ani jinak mě nekontaktuj. Až se to uklidní, ozvu se ti sám.“

Nééé, chtělo se jí křičet. To je jako ze špatné telenovely. Ještě by chybělo, aby jí začal vyčítat.

„A víš co si myslím? Že Ti jde jenom o sebe. Mám přece děti, jak si myslíš, že to ponesou, když se teď od nich odstěhuji. Já musím myslet především na ně. Tak jak říkám, ozvu se Ti sám. Až bude ten pravý čas.“

Zavěsil. Výborně, pomyslela si Alena, až bude pravý čas. A třískla mobilem o kuchyňskou linku tak silně, že se rozlétl na tisíc kousků. Obě dcerky hleděly na matku s neskrývaným strachem.

Alena pracovala jako ředitelka mateřské školky. Tatínkové a maminky  >jejích< dětí byli tedy součástí veřejného mínění. A to rozhodně nebylo v současné situaci příjemné. Na pozdrav jí neodpovídali, snad jen někdy letmým pokynutím hlavy. Pokaždé cítila jejich odsuzující pohledy, když jim vyšla v ústrety a vracela jim jejich dítě. Vždy ho k sobě rychle přitáhli, jakoby byla přinejmenším polednice. I ona sama se už i tak cítila.

Její maloměstský život se postupně stával každodenním očistcem, jímž procházela její hříšná duše. Veřejné mínění ji odsuzovalo a těch málo přátel které tu měla, se jí začalo vyhýbat. V obchodě nestáli o její peníze, ve spolcích, kam docházela, zase o její účast. Sousedi nestáli o její pomoc. S jejími dcerkami si najednou nechtěly ostatní děti hrát. A v autoservisu nebyl termín na opravu jejího auta.

Znovu zavolala jeho číslo. Byla zoufalá a on je přeci také vinen. Musí jí pomoci! Proč by měla být za společný hřích usmýkána jen ona? Číslo bylo však nedostupné. Tehdy, opět po několika letech, ucítila na tváři hořkost slz a přemohla jí slabost zrazených žen. Jejímu trápení však neměl být konec.

„Paní ředitelko, můžete se u mě zastavit, dejme tomu tak za dvacet minut?“ ozval se ve sluchátku suchý a neosobní hlas starosty města. Alena ochotně odpověděla, že jistě. Snad až moc ochotně. V poslední době s ní moc lidí nemluvilo.

Přesně za dvacet minut stála před starostou, oplešatělým tlouštíkem v nepadnoucím šedém obleku, s uslintaným výrazem ve tváři. Tlusté, umaštěné prsty na rukou od právě dojedené sekané, si pečlivě otíral navlhčeným kapesníkem a nepokrytě ji přitom svlékal pohledem. Jazykem si chlípně vlhčil nevýrazné rty. Byl jí odporný, přesto mu poskytla tolik úcty, jaké byla schopna.

„Vážená paní ředitelko“, začal s neskrývanou falší a vyprskl přitom pár drobků z úst před sebe. Rozvážně je smetl ze stolu. „Město jako zřizovatel mateřské školky, kde máte tu čest působit jako ředitelka, nemůže zůstat hluché ke stížnostem veřejnosti na Vaší osobu. Bohužel, situace se stala již neúnosnou. Proto navrhnu na radě Vaše odvolání. Neberte si to osobně, jste mi jinak sympatická. Ale znáte to, hlas lidu, hlas boží. Ten musíme my politici respektovat.“ Zadíval se na ní drze prasáckým pohledem, asi jako když si nadrženec v uličkách St. Pauli prohlíží nabídku >zboží< ve výkladních skříních.

Alena si toho nevšímala. Do očí se jí draly slzy. To snad nemůže být pravda. Zeptala se zadržovaným pláčem, zda zůstane ve školce jako řadová učitelka.

„Paní ředitelko, zřejmě jste mě nepochopila. Já přeci říkal, hlas lidu, hlas boží. Snad víte, oč tu běží. Vaše situace je neudržitelná, kulantně řečeno.“

Kulantně řečeno, věděla. Starosta byl bratr Petrovy manželky. Její obrana neměla smysl. Ve starostově kanceláři se ještě udržela, ale když přišla domů, rozplakala se.

Odpoledne jí zazvonil mobil. Petr! Chvilku váhala, zda ho má zvednout. Polkla slzy a zmáčkla zelené tlačítko telefonu.

„Ahoj“, začal bezstarostným hlasem, „jak se Ti vede?“

Nevěřila svým uším. Jak se jí vede?

„To jsem rád, že už dobře“, pokračoval, aniž by cokoliv řekla. „Vím, že toho na Tebe v poslední době bylo moc, ale Ty seš statečná holka. To víš, každej máme něco. Ani mě se nevede zrovna růžově. Kšefty nejsou, lidi neplatěj a abych se uživil, musim brát i blbý čudly, co sem dřív nechával Melichárkovi. Jo, mám to těžký. Teda máme, promiň.“

„Už nejsem ředitelka. Ani učitelka. Od příštího měsíce jsem bez práce“, řekla mu.

„Já vím, mrzí mě to. Co budeš dělat?“

Co budu dělat? On se jí ptá co bude dělat? Alena měla pocit, že poslední podpěra její naděje praskla a ona je zavalena hromadou neštěstí.

„Víš, přemýšlel jsem o nás dvou.“

Že by snad světlo na konci tunelu? Ano, odpustí mu. Jen ať mluví dál! On o nich přemýšlel! Po dvou letech tajných schůzek a milostných hrátek na nejneuvěřitelnějších místech, tisíců slibů a nadějí, on o nich přemýšlel.

„Víš, nechci Ti dál ubližovat. Sama víš v jaký sem situaci. Děti, rozestavěnej barák, to blbý podnikání, kde se držím nad vodou jen díky švagrovi a jeho zakázkám pro město. Nemám Ti co nabídnout a nemám právo Ti lhát. Skončíme to, bude to pro Tebe lepší. Jsem slaboch a nestojím Ti zato.“

Mlčela. Šokovaně a bezmocně.

„Co je, seš tam? Bože tak řekni něco. Člověk si tady láme srdce, z neštěstí neví co dřív a Ty mlčíš. Furt ublížená. Víš co? Měj se fajn, zapomeň na mě.“ A položil. Tečka za jejich vztahem!

Chvilku polykala zklamání. Nejprve se v ní vzedmula vlna vzteku, ale posléze ji přemohla beznaděj a ona padla v slzách na postel. Probrečela celou noc.

Za pár dní zazvonil Petrovi mobil. Podíval se na číslo, chvilku váhal, ale nakonec ho zvedl.

„No, co ještě chceš? Myslím, že jsme si to už vysvětlili a nemá cenu v tom nějak pokračovat.“ Vychrlil ze sebe rychle.

„Neboj, nechci Ti dál komplikovat život. Jen mám na Tebe poslední prosbu.“ Její hlas zněl klidně a vyrovnaně.

Petr mlčel. Přemýšlel, co po něm ještě může chtít.

„No, když poslední, tak poslední. O co teda jde?“ zeptal se opatrně a dal si záležet na tom, aby svým tónem dopředu nic nesliboval.

„Víš, ráda vzpomínám na naše milování. Bylo vždy tak fantastické. Jsi úžasný milenec, víš to?“ Udělala pomlku. Nechala svá slova působit na jeho mužské ego. Po chvilce pokračovala.

„Napadlo mě, že bychom spolu naposledy......Co Ty na to?“

Petr byl překvapen. Tohle tedy nečekal. Zároveň měl příjemné lechtání v podbřišku. Aby ne. Milování s Alenou byl opravdu zážitek. A nakonec, proč vlastně by nesouhlasil. Neplyne z toho žádný závazek.

„Nejsem v zásadě proti. Seš taky úžasná milenka. A když o to tak se mnou stojíš“, dmul se samčí pýchou. „Jen kde se sejdem? Já si teď nemůžu dovolit žádnej průser. Sem rád, že se to doma kapánek uklidnilo.“

„Dnes večer u mě doma. Holky jsou tenhle týden u svého otce, tak jsem sama.“

„Blázníš? Skoro křičel. „Teď Ti vykládám, že nechci žádnej průser a Ty přijdeš s takovým nápadem.“

„Neboj, mám to promyšlené“, uklidňovala ho. „Přijdeš odzadu. Přes Plačkovic zahradu. Oni jsou teď na dovolené a vrátí se až pozítří. Nechám Ti vzadu otevřené dveře.“

Petr se uklidnil, to není špatně vymyšleno. A zase se mu vrátil ten příjemný pocit do rozkroku.

„Dobrá, to by šlo. Ale dřív jak v osm nemůžu. Mám hodně práce.“

„To je v pořádku, vždyť říkám, že jsem sama doma. A bude to tak lepší, v osm je už tma. Tak domluveno.“ Alena položila telefon.

Petr cítil zimu a chlad. A nesnesitelnou bolest hlavy. Otevřel oči, ale všechno bylo vzdálené a v mléčné mlze. Rozeznával jenom obrysy nejbližšího okolí.

„Ty jsi musel přibrat od posledně, jsi hrozně těžký“, zaslechl někde v prostoru sametový a klidný Alenin hlas. I přes tu tupou bolest hlavy si upamatovával kde je. Otočil se ve směru hlasu.

„Prosím Tě, co to se mnou je? Je mi zima a bolí mě hlava.“ Pohnul rukou. Voda? Teď jasně cítil, že jeho tělo je ponořeno ve vodě. Byla všude kolem něj. Dosahovala mu až ke krku. Voda už vychládala, proto mu byla zima. A ke všemu ten zastřený zrak.

„Jestli je Ti zima, připustím Ti trochu teplé.“ Zasmála svým jiskřivým smíchem, který Petr dobře znal.

Pokusil se pohnout. Měl pocit, že ruce a nohy má srostlé s tělem. Uvědomoval si, že je vlastně úplně bezmocný.

„Ptal jsem se Tě co to znamená. Proč nemohu hýbat rukama a nohama. A proč jsem ve vodě?“ Teď už rozeznavál, alespoň si to myslel, obrys její postavy. Seděla v rohu místnosti a dívala se na něj. Tedy, myslel si, že na něj. I vana začala nabývat konkrétnější podoby.

„Nemůžeš jimi hýbat, protože je máš spoutané“, řekla něžně a vstala, aby mu připustila teplou vodu. Po chvilce cítil, jak jím od nohou prostupuje příjemné teplo. Alena se zase posadila.

„Co to je za blbost, spoutanej ve vaně? A co to mám s očima?“

„To nevím“, řekla starostlivě, „možná bylo toho uspávacího prášku trochu moc. Neznám dávkování, v životě jsem ho nepotřebovala.“

Petr nechápal. Co to má všechno znamenat? Vybavovaly se mu detaily. K paní Novákové přišel v osm, jak byli domluveni. Pili spolu nějaké víno s hrozně divnou chutí a pak se začali líbat. Tak co tedy dělá ve vaně se spoutanýma rukama? A k čemu prášek na spaní?

„Chtěl jsem se snad koupat se svázanýma rukama? Trochu nepraktický, ne? Tak mě rozvaž.“ Snažil se zachovat rovnováhu. Ale šlo to ztěžka, voda zase chladla a naskočila mu husí kůže. Sám nevěděl, zda je to situací, ve které se nacházel, nebo zimou. Zvláštní bylo, že je rád, že má na sobě slipy. Sám nevěděl proč mu teď tolik záleží na tom, aby nikdo neviděl jeho svrklou mužnost.

„To nepůjde“, opáčila milým hlasem, „mám s Tebou totiž jiné plány. A to musíš zůstat tak, jak jsi.“

„O jakých plánech mluvíš? Okamžitě mě rozvaž!“ Vložil do té věty veškerou naléhavost, které byl momentálně schopen. „Celý tělo mě hrozně bolí a je mi zase zima.“

„Připustím Ti ještě vodu, jestli chceš. Ale aby jsi se neutopil. Teď ještě ne.“

Její hlas byl zvláštně klidný. Snad až moc, uvědomoval si. A vůbec, co má znamenat > teď ještě ne<?  Jakože později ano? No to je teda gól, utopený ve vaně bývalé milenky. Jak se s tím asi srovná manželka. Petr se navzdory situaci pousmál.

Pomalu mu začaly fungovat oči. Rozhlédl se kolem sebe a přes okraj vany pohlédl na Alenu. Stále seděla v rohu a dívala se na něj. Přišlo mu, že nějak zvláštně. Jako když had hypnotizuje svou kořist před tím, než jí uštkne. Snažil se nějak napřímit, aby viděl více, ale nešlo to.

„Skoro to vypadá, že mě chceš fakt zabít“, konstatoval, když vzdal všechny pokusy dostat tělo do jiné polohy.

„Bingo! Uhodl jsi.“ Alena měla z jeho zjištění upřímnou radost.

„Proboha, proč bys to dělala?“ Petr začal trošku panikařit.

„Asi bych našla tisíc důvodů, nemyslíš? Využita, zneužita, podvena, opuštěna. A to jmenuji jen ty, které se mě dotýkají nejvíce.“ To už znělo citelně chladněji a Petr více znejistěl. Má opravdu všechny předpoklady se v té vaně utopit.

„Počkej, nejsme přeci u polního soudu....Já Tě chápu, věř mi. Ale pochop Ty mě. Nemůžu se jen tak rozvíst. Rozestavěnej barák, hypotéka, podnikání a vůbec. Všechno by rozvodem padlo. To by si chtěla začínat někde zase od nuly a s dluhama? Takhle to je pro Tebe lepší.“

„Nedělej mi to prosím Tě lehčí a raději mlč.“

Podařilo se mu konečně vyhlédnout z vany. Neseděla na židli, ale na nějakých igelitových pytlích s něčím bílým, snad práškem.

„Budou mě hledat.“ Tonoucí se stébla chytá. Petr ji tím však nezviklal.

„Kdo? Tvá žena? Myslím, že ta rozhodně ne. Je přeci pryč, ne?“

Cože? Jak tohle může vědět? Ta ženská se mu snad zdá.

„Víkendový wellnes pobyt v Jeseníkách, last minute. Ve skutečnosti však bude někde s tím svým novým milencem. Počítám, že někde tady v okolí. Nejspíš >Na Rozkoši<, v tom zrekonstruovaném hotelu u jezera. Ona Tvá žena není totiž moc nápaditá, takže se s ním bude scházet tam, kam si vodila i ty minulé. Ale napsat mi na vrata vzkaz, na to jí fantazie stačila. Ovšem jméno hotelu je zvoleno příznačně, co říkáš?“

Moje žena mě podvádí? honilo se Petrovi hlavou. To se mi snad zdá! Autor absurdního dramatu by to snad nevymyslel lépe. Petr však neměl představu o tom, jak takové absurdní drama vypadá. Jen se absurdně cítil.

Neměl chuť tomu věřit, takže se ani nezeptal, jak to může vědět. Bylo mu to nějak jedno.Teď se hrálo o jeho život. A voda ve vaně dále chladla.

„Tak její brácha, starosta. Máme spolu domluvenou schůzku ohledně tý dodělávky ve školce. Bude to dělat moje firma. Čeká mě, máme se tam jít spolu podívat. A budou u toho i z okresních novin, chtějí udělat reportáž. A já nepřijdu. Takže starosta zavolá mý sekretářce a bude se ptát, kde sem. Sekretářka pochopitelně nebude vědět, tak zavolá mojí ženě a zeptá se jí. Ta nebude taky vědět a přijde jí to divný, protože-“

„Promiň, dovolím si pochybovat, že by to Tvá žena zvedla. Ale to je stejně jedno. Starosta bude mít úplně jiné starosti. Ony ty zakázky pro Tvou firmu byly všechny trochu podivné, že? A starosta si při tom také dobře vydělal. Z obecních peněz a dotací. Takže bude jistě rád, když u toho divadla novináři nebudou.“

Co má být zase tohle? Ta ženská je snad ďábel? Petr nebyl schopen nic pochopit. A ptát se na bližší vysvětlení už vůbec ne. K tomu ta zima, drkotaly mu zuby a modraly rty. A to byl ještě naživu.

„Můžeš mi připustit tu zatracenou vodu? Je mi hrozná zima.“

„Jistě, ale jak říkám, vana už je skoro plná. A odpouštět se mi nechce. Musela bych se do ní naklonit a Tebe by třeba napadla nějaká pošetilost. Jsi přeci jen kus chlapa, určitě Tě něco takového už napadlo.“

Jeho? Ne, připadal si úplně bezmocný. Jako kojenec. Ovšem spoutaný. Legrační představa.

„Jediný kdo Tě tedy bude shánět, bude policie. Jenže to už bude pozdě.“

Její slova vrátila jeho myšlenky na začátek. Rekapituloval, je skoro nahý, spoutaný ve vaně, voda mu sahá až po krk, nikomu nechybí a Alena je odhodlaná ho zabít. Skvělé. Opět vyhlédl pře okraj vany.

„Takže mě teda utopíš. Fajn, ale co uděláš s tělem. Aha?“ Znělo to skoro vítězoslavně. Jakoby jí tahle >maličkost< mohla odradit. A lze vůbec zhrzenou a podvedenou ženskou odradit od vraždy?

„Víš co je tohle?“ Paní Nováková se postavila a ukázala na igelitové pytle, na kterých dosud seděla. „Pytle s louhem. Tisíce malých perliček louhu. Až bude po všem, pěkně Tě jimi zasypu a půjdu zatím balit. Odjíždím totiž.“

„Ty odjíždíš?“ zeptal se zájmem. Ačkoliv jeho, jako rozpuštěného, to už opravdu nemuselo zajímat.

„Ano. Představ si, že s bývalým! Do Španělska. Ta staniční sestra ho chudáka nechala a on se chce mermomocí vrátit ke mě. No uvidíme. Ty už teď víš, že já křivdy neodpouštím. A myslím, že si to brzy uvědomí i on.“

Petr si k tomu nepřipustil žádnou myšlenku. Snad jen, že to vypadá tak, že on se do Španělska už v životě nepodívá. Klesl zpět do vany. Rozvířená voda se promísila a on opět pocítil teplo. Zadíval se ke stropu

 Po chvilce se v jeho zorném poli zjevil upravený Alenin obličej.

„Tak, je nejvyšší čas. Přece kvůli Tobě nezmeškám letadlo“, usmála se tím krásným úsměvem. A Petr věděl, že určitě nezmešká.