Vražda s donáškou

Další případ poručíka Tlamichy z pražské kriminálky. Tentokrát ho zavede do malebného prostředí Na Babě nad Dejvicemi, kde byla objevena zavražděná mladá žena.

Poručík Tlamicha zastavil svou otřískanou fabii hned na kraji ulice a k vilce, před níž stála policejní auta s rozsvícenými majáky, došel pěšky. Za prvé si chtěl v klidu prohlédnout ulici a za druhé se chtěl vyhnout posměchu kolegů na jeho starou škodovku.

Z ulice Nad Paťankou byl úchvatný výhled na Dejvice i Prahu. Tlamicha s rukama v kapsách bundy šel ležérním krokem kolem malých vilek skrytých v zeleni a kochal se výhledem do údolí Vltavy. Nepospíchal, neměl ani proč. Mrtví už neutečou, pomyslel si. Lékař a technici také potřebují čas na svou práci. Ostatně, měl mít dneska volno. Jenže kolega Pilný má, jako už poněkolikáté tento rok, nemocné děti a musí s nimi zůstat doma. Jeho manželka totiž pracuje na ministerstvu v nějaké vysoké funkci a tak je doma s dětmi Pilný. A Tlamicha to musel vzít za něj.

Vilka stála na konci ulice, která se hned za ní stáčela prudce doleva. Hned za zatáčkou už začínal nízký lesík. Člověk by ani neřekl, že je v Praze, řekl si Tlamicha. Před nízkou brankou ho zastavil uniformovaný příslušník policie.

„Stát, kam jdete?“

Na blbou otázku, blbá odpověď, zasmál se v duchu Tlamicha. „Dovnitř“, odpověděl bezelstně a čekal na reakci.

„Tady nemáte co dělat. Tohle je to místo činu.“

„Jakého činu, smím-li se zeptat“, nedal se Tlamicha. Rozhovor s horlivým policajtem ho bavil.

„To není Vaše starost. My tam vyšetřujeme. Nejste náhodou od novin?“ Na „MY“ si dal obzvlášť záležet.

Tlamicha hodlal dále pokračovat v té hře, ale ve dveřích domu se objevil podporučík Břicháček.

„Proč nejdeš dál“, zavolal na Tlamichu bez pozdravu, „už na tebe čekám. A ty místo toho tady zkoušíš ostražitost našeho mladého kolegy.“

Příslušník se podíval na Tlamichu, jako by právě spadl z měsíce. „Promiňte, nevěděl jsem.“

„To je v pořádku kolego. On tady pan poručík rád vtipkuje, víte?“ Odpověděl za Tlamichu Břicháček. „Tak poď už dál“, vyzval ho.

Tlamicha se omluvně podíval na mladíka a prošel kolem něj ke dveřím. Ten mu ochotně zasalutoval, což Břicháčka rozesmálo. Poté už oba kriminalisté vstoupili dovnitř. Dům byl moderně a účelně zařízen, stačil si všimnout poručík, než ho Břicháček zavedl do prostorného obýváku s velkým francouzským oknem do svažité zahrady. Zde se už Tlamicha zdravil s ostatními z výjezdovky. I s fotografem, který si právě připravoval tabulky s čísly. Hned vedle velké kožené sedačky se skláněl lékař nad mrtvým tělem.

„Tak co tu máme?“ zeptal se naivně Tlamicha, ačkoli už z hlášení věděl, že to, kvůli čemu ho sem vytáhli ze Žlutých Lázní, je vražda mladé ženy.

„Zavražděnou je Lucie Dvořáčková, dvacetosm let. Vilku obývá společně s manželem a jejich pětiletou dcerou. Objevila ji sousedka, které bylo divné, že jsou otevřené dveře do domu“, odříkával vzorně Břicháček.

„Manžel už o tom ví? Předpokládám, že doma nebyl. A kde je ta dcera?“ Přerušil ho Tlamicha. Břicháček pokračoval.

„Manžel je v práci, už ho kontaktujeme. Pracuje ve Stodůlkách v jedné soukromé firmě jako výjezdní technik. Je někde s autem, tak až ho najdou, přivezou ho sem. Dcera bude asi ve školce.“

„Asi? My to nevíme přesně?“ zabručel Tlamicha.

„No předpokládáme. Sousedka paní Klasnová řekla, že Dvořáčková malou pravidelně vozí do školky okolo půl osmé a jezdí pro ni ve dvě. Ta milá paní potvrdila, že to takhle dělá pravidelně. Manžel prý odjíždí do práce už okolo sedmé.“

„A ta milá paní ti neřekla, jestli si něčeho nevšimla?“

„Smůla, byla dopoledne ve Střešovicích u lékaře. Právě Dvořáčková, tedy poškozená, ji vzala ráno autem na tramvaj. Přišla, až když už bylo po všem.“

„Dobrá tedy“, vzdechl Tlamicha, „s tou milou paní si ještě promluvíme.“

„Tak mastičkáři, co nám k tomu řekneš?“ obrátil se na lékaře, který si právě skončil svou práci.

„Kolombo, všechno už jsem řekl tady Břicháčkovi. Byla uškrcena vlastní podprsenkou. Na těle má spoustu oděrek a hematomů. Zejména ve tváři. Z toho usuzuji, že ji pachatel před smrtí bil. Prostě ji zmlátil. Jiná viditelná zranění, jenž by vedla ke smrti, poškozená nemá. Bezprostřední příčina smrti je tedy uškrcení. To mlácení jí smrt nepřivodilo.“

„Aha. Jak dlouho je asi mrtvá?“

Doktor se podíval na hodinky. „Máme tři. Tak maximálně čtyři hodiny, ale spíše tak o půl hoďky míň. Takže zemřela někdy okolo poledne. Bližší řeknu až po pitvě.“

Tlamicha se na zavražděnou podíval. Ležela na zádech, ruce podél těla, nohy od sebe. Tričko vyhrnuté až ke krku, jen v kalhotkách, jedna ponožka jí chyběla. Kolem krku měla podprsenku.

„Lze usuzovat na sexuální motiv?“ zeptal se.

„Vypadá to tak. Ale odkážu tě na pitvu. Musíš si holt počkat Kolombo.“ Dodal lékař skoro vítězoslavně a chystal se k odchodu. „Tak mi ji tam dopravte a já se na ni podívám.“

Ode dveří se ozýval hluk. Někdo mluvil hlasitě a vzrušeně. Tlamicha zaslechl mladého příslušníka, jak tomu vzrušenému hlasu odpovídá.

„Manžel je tady, ach jo“, zkonstatoval Břicháček a vydal se mu naproti. Ten už byl skoro v obýváku. Tlamicha s Břicháčkem mu zastoupili cestu.

„Bude lepší, když zůstanete venku pane Dvořáčku. Věřte mi“, řekl mu poručík a snažil se ho dostat alespoň do chodby. Vypadalo to, že se manžel trochu zklidnil. Ale po chvilce opět rozrušeně zvolal.

„Kde je dcera? Slyšíte, kde je Milča?“ Jeho hlas zněl zoufale. Měl o dceru strach.

„Uklidněte se pane Dvořáčku. Předpokládáme, že ve školce. Řekněte nám, kam chodí do školky a my tam zavoláme,“ vyzval ho Tlamicha.

„Bílá. Bílá dole v Dejvicích. Mateřská škola v Bílé ulici. Není to daleko.“ Dvořáček byl viditelně rozrušen.

Břicháček odběhl, aby zavolal do školky. Tlamichovi se zatím podařilo Dvořáčka vystrnadit před dům. Mladý příslušník mu opět způsobně zasalutoval.

„Je ve školce“, hlásil podporučík po chvilce, „vychovatelka tam s ní zůstane, než si jí vyzvednete.“

Dvořáčkovi se evidentně ulevilo. Vyndal z kapsy cigarety a zapálil si. Ruce se mu ale ještě klepaly.

„A manželka?“ zeptal se nejistě.

„Bohužel, vaše žena byla zavražděna. Případ řešíme a budeme potřebovat i Vaši pomoc.“ Tlamicha si dal záležet, aby Dvořáčka nějak nerozrušil. Mluvil proto klidně a tiše.

„Zavražděna? Proboha a jak?“

„To přesně ještě nevíme“, zalhal Tlamicha.

„Řekněte, měla manželka nějaké nepřátele. Nebo jí někdo pronásledoval? Vyhrožoval?“

„Myslíte jako stalking? Ne, o ničem nevím. Nikdy nic neříkala. A nepřátele? To už vůbec ne. Byla kamarádská.“ Dvořáček mezi řečí dychtivě tahal z cigarety.

Tlamicha mu nechtěl vyprávět, kolik „kamarádských holek“ už viděl zavražděných a tak raději mlčel. Věděl, že každý má svůj soukromý svět, za jehož hranice nepouští ani manžela.

„Ani dnes ráno, než jste odjel do práce, jste si ničeho neobvyklého nevšiml? Neříkala vám manželka o něčem, z čeho by měla obavy?“

„Odjel sem jako normálně v sedum. Nic neříkala, všechno proběhlo v klidu a úplně normálně. Jako každej jinej den.“ Dvořáček se trošku zarazil a sevřel rty. Bylo vidět, že přemáhá emoce. Tlamicha však nevěděl jaké.

Dvořáčkův výslech nepřinesl nic zásadního. Kriminalisté se nedozvěděli nic nového. V kolik jezdí do práce, v kolik se vrací, doma všechno v pohodě. Ovšem vlastně ani nic jiného nečekali. Dvořáček byl rozrušený. Je možné, že si na něco vzpomene později.

Technici dokončovali svou práci v domě. Postupně z něj vycházeli a loučili se s oběma kriminalisty, kteří s Dvořáčkem seděli na široké zahradní lavičce hned vedle vchodových dveří. Náhle se Dvořáček napřímil a odhodil cigaretu. Zřízenci pohřební služby právě odnášeli jeho mrtvou ženu do přistaveného vozu. Byla přikryta černou plachtou jako nějaká věc, která se nesmí během transportu poškodit. Dvořáček ji sledoval dokud za  ní nezaklaply dveře dodávky. Ta hned poté odjela. „Lucie, proboha!“ rozbrečel se a zhroutil se na lavičku.“

Břicháček naznačil Tlamichovi, že pojede do firmy poptat se na Dvořáčka. Tlamicha přikývnutím hlavy souhlasil. Podporučík se rozloučil a odjel.

„Pane Dvořáčku, my jsme tu hotovi. Můžete jít domů. Budeme vás ještě kontaktovat kvůli dalšímu vyšetřování.“ Dvořáček se tvářil apaticky, ale přikyvoval.

„Vyzvedněte teď dceru, zvládnete to?“

„Vyzvedne ji moje sestra. Bude teď u ní, já tam zajedu.“

„Fajn, já se tedy s vámi rozloučím“, řekl Tlamicha, podal Dvořáčkovi ruku a odešel. Dvořáček ho chvilku zamyšleně sledoval a pak zašel do domu

Tlamicha vyšel na ulici a rozhlédl se. Chvilku stál, jakoby o něčem přemýšlel. Poté zamířil k domku sousedky Dvořáčkových, paní Klasnové.

Břicháček stál u automatu na kávu a čekal až mu vyplivne jeho ranní životabudič. Nedokázal si své ráno představit bez černé kávy v plastovém pohárku.

„Vem mi taky jedno, ale s cukrem“, zahlásil Tlamicha, prošel kolem něj a zamířil rovnou do dveří jejich kanceláře.

„Jistě, provedu“, odvětil mu Břicháček neochotně a hledal po kapsách drobné.

„Tak povídej, co jsi se dozvěděl ve firmě“, řekl mu Tlamicha, když káva stála na stole. K velké nelibosti Břicháčka, který doufal, že si ještě skočí zakouřit.

„No, docela zajímavý věci. Tak předně, Dvořáček hodnocen jako průměrný pracovník, nikdy s ním nebyly žádný problémy. U kolegů oblíben. Včera přišel do práce těsně před půl osmou, jako pokaždý.“

„To mi nepříde zajímavý“, řekl zklamaně Tlamicha.

„Ne? Tak dál. V autech, kterýma ty technici jezděj do terénu, sou namontovaný GPS. To mi řek majitel firmy. To, aby měl přehled o jednotlivejch vozech a dispečerka mohla ty auta posílat k zákazníkům. Taky proto, aby ho zaměstnanci nemohli ojebávat, že třeba stojej v koloně na Nuseláku, a přitom si dávaj bene v ňáký knajpě. A právě včera bylo Dvořáčkovo auto okolo poledne nedalo jeho baráku.“ Břicháček se odmlčel. Čekal na Tlamichovu reakci.

„To nám Dvořáček neřek. Ale třeba si na to v tom rozrušení nevzpomněl.“

„To nevím. Ještě něco sem se dozvěděl, že Dvořáček je prej hroznej rapl. Chytá hned na první našlápnutí.“

„Si říkal, že je v kolektivu oblíbenej,“ připomněl mu Tlamicha.

„To se nevylučuje, oblíbenej bejt může. Že je to rapl, mi potvrdili i jeho kolegové. A ještě něco. Má jinou ženskou. Prej už víc jak půl roku.“

„To je zajímavý“, uznal Tlamicha, „s tím si měl začít.“ Dopil kávu a pokračoval.

„Já se vyptal po okolí. Zašel sem k tvý „milý paní“, Klasnový, a ta mi taky něco zajímavýho řekla. Mezi Dvořáčkovejma docházelo v poslední době k hádkách. Docela prudkejm. Jednou si dokonce všimla, že Dvořáčková má modřinu pod okem. Když se jí zeptala, od čeho to má, řekla, že upadla.“

„Myslím, že se to začíná rýsovat. Prostě mu na to přišla, možná něčím pohrozila. Třeba, že neuvidí holku. Tak ji zabil, asi v afektu. Je to přece nervák.“ Vypadalo to, že Břicháček si je jistý.

„Jo, ale co když byla opravdu znásilněna? To by mu spíš nahrávalo. Proč by ji zneužil, když měl podle tebe jednat v afektu?“

„No právě! Mělo to tak vypadat!“ nedal si vzít svou verzi Břicháček. „Prostě to potom tak naaranžoval.“

„No tak mě poslouchej dál. Mimo to, musíme ještě počkat na pitvu“, klidnil jeho nadšení Tlamicha. „Mluvil jsem ještě s jednou sousedkou. Moment“, podíval se na papír, „ňáká Nesvadbová. Bydlí v domě nad Dvořáčkovic zahradou. Má je teda jak na dlani. Ta viděla včera kolem poledního ňákýho chlapa u nich na zahradě. Podle vzezření tipovala na bezdomovce.“ Teď zase mlčel Tlamicha a nechal svá slova působit na Břicháčka.

Ten se však nechtěl vzdát Dvořáčka. „Dvořáčkovo auto bylo prokazatelně blízko jeho domu v době činu. A měl důvod se jí zbavit, i když to třeba neplánoval. Ale byl to rapl. A zřejmě jí mlátil. To znásilnění moh jen fingovat.“

„Možná máš pravdu, mohlo to tak bejt. Počkáme na výsledek pitvy a také musíme zjistit toho člověka, co byl na zahradě v době činu. A mezitím se zeptáme Dvořáčka, kde byl včera kolem poledne.“

Krátce po jedenácté zavolal Tlamichu doktor Starý a oznámil mu, že je s pitvou hotov. „Ale na protokol si ještě počkáš Kolombo. Na nemožné nejsem zařízen. Co je pro tebe důležité, potvrdilo se, že poškozená byla uškrcena. Ty krevní podlitiny v obličeji a hematomy po těle byly způsobeny bitím oběti. To ale nebylo příčinou smrti. S vrahem oběť před smrtí zápasila, za nehty jsem našel kousky kůže. Udělám ti z nich DNA, takže budeš-li mít jejího majitele, máš pravděpodobného pachatele. Ostatní bude v protokolu. Stačí?“

Tlamicha spokojeně vydechl. „Dík mastičkáři, zase si se jednou vyznamenal. Máš bezvýznamný plus.“

„Jo, málem bych zapomněl. Znásilněná nebyla. Tak čau!“

Poručíkovi vypadlo málem sluchátko z ruky. Nejraději by zavolal Starému zpět a pěkně si ho podal. To udělal schválně! Místo toho však zavolal Břicháčka. „Jedeme za Dvořáčkem, za deset minut u auta.“

Dvořáček vypadal velmi překvapeně, když se ho Tlamicha zeptal, kde byl v době vraždy jeho ženy. Zčervenal v obličeji, začal si třít ruce a sáhl po krabičce cigaret.

„Už sem vám říkal, že v práci. Už jste si to ověřovali i ve firmě.“

„Jistě, to je pravda. Ale taky víme, že jste byl, podle GPS, v blízkosti Vašeho domu. Asi jste nám to zapomněl říci. Takže, co jste tu dělal?“ pokračoval Tlamicha.

„Já.....no přece si nemyslíte, že jsem Lucii zabil já!“ vykřikl nervózně Dvořáček, „proč bych to dělal proboha?“

Oba kriminalisté mu řekli, co se už dozvěděli. I to, že má známost. Dvořáčka to evidentně sebralo. Zapálil si další cigaretu a zeptal se, zda si může dojít pro vodu.

„Měl sem vám to říct, že sem tady včera v poledne byl. V ulici na Ostrohu. Ta je souběžná s naší ulicí. Teda vede nad náma.“

„Podívejte se pane Dvořáčku. Fajn, že jste si vzpomněl. Ale to nijak nevysvětluje, co jste tady dělal.“ Tlamicha nasadil úřední tón.

„Byl sem u tý ženský no.“

„Aha. Prostě ste si zaskáknul v pracovní době k svý nový milý. A ta úplnou náhodou bydlí o ulici dál. A čistě náhodou je v tý době zavražděna Vaše manželka. Pane Dvořáčku, máme toho dost. Ještě teda její jméno a neříkejte mi, že nám ji nepředstavíte, protože je vdaná.“ Břicháček byl už viditelně vytočený. Trpělivost nebyla jeho silná stránka

Dvořáček mlčel. Vypadalo to, že usilovně přemýšlí, co má říci. Bylo mu jasné, že je až po krk v průšvihu.

„Nesvadbová, Monika. Bydlí právě v ulici na Ostrohu, přímo nad námi“, vychrlil ze sebe Dvořáček, jako by to už chtěl mít co nejrychleji za sebou.

Tlamicha si přestal poťukávat propiskou a upřeně se podíval na Břicháčka. Ten nechápal, co mu poručík pohledem naznačuje.

„Počítejte s tím, že si to ověříme. A ještě bychom od Vás něco potřebovali. Jste ochoten dát  nám vzorek DNA?“

„Cože? A proč vlastně, vy si vážně myslíte, že sem Lucku zabil? Paní Nesvadbová vám potvrdí, že sem byl u ní. A pak jel rovnou do Lysolají.“ Požadavek na odběr DNA ho zaskočil, ale souhlasil.

S Dvořáčkovým vzorkem DNA zamířil Tlamicha rovnou za doktorem Starým. Cestou se ho Břicháček zeptal: „Proč ses na mě tak koukal, když Dvořáček jmenoval tu ženskou?“

„To byla ta sousedka, co mi říkala, že v době vraždy viděla na zahradě Dvořáčkových ňákýho chlapa, zřejmě bezdomovce.“

„A sakra! Takže ona mu dělá alibi, to je jasný. Buď ho tak žere, že potvrdí, co jí nakváká a nebo o tom ví.“ Břicháček měl jasno.

„A nebo tam toho chlapa opravdu viděla. I když uznávám, že teď její výpověď není moc věrohodná.“ Tlamicha docela s chutí srazil Břicháčkovu jistotu.

„Ok, než to vyřídím u doktora, vem si auto a zajeď k tý Nesvadbový. Ale rozumně. Dvořáček jí už jistě informoval, takže na ní nemusíš dělat ramena. Dej mi pak vědět. Já se od doktora trošku projdu.“

Tlamicha si chtěl trošku provětrat hlavu. Vzorek DNA bude ještě chvilku trvat, takže zatím není nic jasného. Ale Dvořáček je v tom docela namočený. Ovšem vzorek odevzdal bez řečí. Taky mu nic jiného nezbývalo, jinak podezření ještě zesílil.

„No ta mi hnula žlučí“, hlásil už od dveří kanceláře Břicháček, „takovouhle aby jeden pohledal. Nemáme tady někde frťana? Musím se uklidnit.“

Tlamicha se na něj usmál. „Když ty se necháš lehce vytočit do běla. To není její chyba.“

„Ještě se jí zastávej. Nejdřív dělala, o čem jakože to mluvím. Tak sem jí to zopakoval a řek jí, ať si už s náma nehraje. Začala mi vyhrožovat právníkama. No to bylo něco na mě. Vylíčil sem jí, do čeho se její milánek namočil a že v tom lítá taky. Pak teprv zkrotla. A zopakovala mi tu historku s bezďákem. Hned sem jí řek, že jí to nevěřím.“

„Ale vyvrátit jí to taky nemůžeš. Když na tom bude trvat, musíme to prověřit.“

„A nebo zatím dorazej výsledky DNA a bude po ptákách. Potvrdí se, že Dvořáčková měla za nechtama manželovu kůži a spadla klec.“

„Výsledky ještě nemáme. Ale nebude od věci je sem oba pozvat. Ať to vysvětlej. A mě by zajímal ten bezdomovec. V poledne, na cizí zahradě?“

„No právě, to je hovadina co?“ ukončil debatu Břicháček.

Tlamicha sledoval paní Klasnovou, jak mu otevírá branku a trošku se zastyděl. Bylo brzy po ránu a sousedka Dvořáčkových evidentně před chvílí vstávala. Sám nevěděl co ho to napadlo, takhle brzy vstát a zvonit na její zvonek. Zřejmě žil v představě, že důchodci vstávají s ranním kuropěním a spát chodí se slepicemi.

„Á to jste Vy“, odpověděla mu na pozdrav. „Přišel jste mi říci, že už máte toho lumpa, co to udělal nebohé paní Dvořáčkové?“

„No, to ještě ne. To není tak jednoduché. Ale už jsme pokročili.“

„Ále, vy stejně nesmíte nic prozradit. To náhodou vím“, mávla zklamaně rukou. „Tak čím Vám mohu pomoci?“ Otevřela mu branku a pozvala ho dál.

„Pomoci by jste mi mohla, alespoň v to doufám“, začal Tlamicha, když dosedl na židli v kuchyni. „Možná jste si někdy všimla, jestli se tady v okolí nevyskytují nějací bezdomovci. Máme totiž informaci, že se tu jeden takový měl pohybovat v době činu. Dokonce měl být na zahradě u Dvořáčků.“

Klasnová si ho přeměřila pohledem. „Řekněte mi, kde nejsou. Myslím bezdomovci. Kousek je zřícenina Baby, tam by jste je našel. Nebo v jejím okolí, míst kde můžou přespávat je tu dost. Občas vlezou do zahrady, pro jablka, zeleninu. I odložená taška s nákupem se tu ztratila. Mohou mezi nimi být různí lidé, ale zatím se tu nic vážnějšího nepřihodilo. Většinou stačí zvednout hlas a jsou pryč.“

Tlamicha poděkoval a zvednul se k odchodu. Klasnová s ním šla ke dveřím a před brankou se ho zeptala: „Řekněte mi, podezříváte pana Dvořáčka, že ano?“

Poručík se na ni mlčky podíval. Důchodkyně mu pohled opětovala. „Ale ano, já vím. Vy nesmíte nic prozradit. Tak se mějte.“

Tlamicha se usmál a vydal se pomalu ulicí směrem ke zřícenině Baby. Pohlédl na oblohu, slunce už začínalo připalovat a Prahu čekal další slunečný den.

Pěšinou mezi stromy došel až ke zřícenině. Hned vedle ní stála lavička, posadil se na ní a udělal si pohodlí. Opravdu krásné místo, ruch velkoměsta sem doléhal jen velmi vzdáleně, všude okolo stromy a keře, jen v bezprostředním okolí zříceniny bylo zelené prostranství. Od zříceniny k Vltavě se táhl prudký sráz až dolů do údolí. Být bezdomovcem, řekl si Tlamicha, líbilo by se mi tady.

Zvedl se a šel směrem k nejbližšímu křoví. Rozhrnul ho a chvíli se rozhlížel. Tady by se dalo schovat před zvědavými zraky i ukrýt své věci před konkurencí ostatních bezdomovců. Usmál se tomu, jak přemýšlí. Obrátil se a chtěl jít zpátky. Tu se po jeho levé straně ozval hluboký, chraplavý hlas.

„Co tady šmejdíš mladej? Vypadni vocaď, nebo uvidíš!“

Znělo to jako výhrůžka. Tlamicha se otočil a mezi větvemi uviděl neupravený zarostlý obličej asi padesátiletého muže. V ruce držel dlouhý klacek. U nohou měl hromadu igelitových tašek.

„Já tady přeci nešmejdím“, odvětil mu Tlamicha. Odhadoval, jak moc vážně myslí bezdomovec svou hrozbu. Jistě jsem narušil jeho teritorium, pomyslel si.

„Tak nečum a vypadni.“ Muž byl nadále ve střehu, ale klacek už položil na igelitky.

„Mohl bych se Vás ne něco zeptat?“ Tlamicha sám nevěděl, co ho to napadlo. „Dáme cigaretu, co Vy na to?“

„A máš něco k lemtu?“ zeptal se už mnohem klidněji bezdomovec. „Nějak mi v tom parnu vysychá.“

„To ne, ale můžu Vám něco koupit. Jen nevím, kde je tady nějakej krám.“

„Tak mi dáš prachy, já si to vobstarám sám“, řekl muž samozřejmě.

Tlamicha přikývl na znamení souhlasu a šel směrem k lavičce. Bezdomovec ho následoval. Posadili se a poručík mu nabídl cigaretu. Poté si oba zapálili.

„Poslyšte, Vy se tu asi vyznáte, co?“ začal Tlamicha konverzaci.

„Bych prosil. Už pět let sem chodím. Předtím sem byl u Hlaváku, ale tam se to pěkně zkurvilo. Tady mám klid, nikdo z vostatních bezďáků sem neleze. Jednou to zkusil ňákej Slovák. Seřezal sem ho klackem, že ani neviděl, jak měl napuchlý voči. Zmrd jeden.“

„Mě byste taky zmlátil tím klackem?“ zeptal se Tlamicha.

Muž se zarazil. „Nevim, kdybys votravoval, tak asi jo.“ Tón hlasu se mu změnil, už nezněl tak ochotně. „Hele, kdo vlastně seš? A proč se mě vyptáváš?“

„A když Vám řeknu, že od kriminálky.“

„No a co? Mě to je u prdele.“ Jeho hlas už nezněl tak suveréně. Tlamicha v něm ucítil náznak respektu.

„No vidíte, můžeme se klidně bavit dál. Víte co se stalo tady v ulici?“

„Co by se, já nic nevim. A vo nikoho se nestarám. Před tejdnem sem akorát viděl policajtský auta před tim posledním barákem. Ale co se tam stalo to nevim.“

„Zabili paní Dvořáčkovou. Bydlela tam. Smutný, mladá ženská. Já jen, jestli jste si tady v okolí někoho podezřelého nevšiml. Když to tady máte pod palcem.“

„Nikoho sem neviděl. Řikám Ti, kdyby se tady někdo jen mihnul, tak ho seřežu.“

„Aha. Svědci totiž uvedli, že u té mrtvé paní na zahradě viděli v ten den nějakého, promiňte mi to, bezdomovce.“

Muž si automaticky vytáhl další cigaretu a vyfoukl kouř. „Já nikoho neviděl. A myslim, že by to stačilo. Dej mi ty prachy a padej vocaď.“ Jeho hlas zněl podrážděně.

„Dobrá. Jen mě napadlo, že.....“

„Ne! Nikoho! A kolikrát ti to mám vopakovat!“ křičel muž vztekle a postavil se. „Vzal sem si jenom tu posranou pizzu co tam vyhodil ten chlap! Vod rána sem nežral a von vyhodil celou pizzu do popelnice. A vona už tam ležela. Kurva určitě už byla mrtvá.“

Tlamicha na něj překvapeně pohlédl. „Uklidněte se, já Vám věřím. Ale budete muset jít se mnou. Musíme to sepsat. Dávám Vám čestné slovo, že se sem vrátíte. A já Vám koupím něco k pití.“

Bezdomovec neřekl nic. Ruce se mu však klepaly a a začal si tiše něco povídat pro sebe.

Tlamicha poodstoupil a vytočil Břicháčka. Koutkem oka však muže stále sledoval.

„No to je dost. Kde trčíš?“ Břicháček si dal se zvednutím telefonu načas.

„A kde ty? Mám tady výsledek tý DNA“, řekl zklamaně.

„Neodpovídá Dvořáčkovi, co? No, to nech teď bejt. Dvořáček nám neuteče. Potřebuju, aby ste se podívali na výpisy z mobilu Dvořáčkový. Jestli objednávala ten den pizzu. Proč? neptej se, sakra. pak ti všechno řeknu. Povolení si sežeň, ale rychle! Jo, a pošli mi hlídku k baráku Dvořáčkových. Jo, tam! Neptej se furt a zařiď to!“

Pak se Tlamicha posadil vedle muže na lavičku a s chutí si zapálil. Za chvilku u nich zastavila policejní škodovka.

Mladík sedící naproti Tlamichovi se snažil tvářit sebejistě. Moc se mu to ale nedařilo. Zkušený kriminalista poznal, že za maskou suveréna se skrývá nejistota.

„Pane Macku, tak ještě jednou, v kolik hodin jste minulý týden úterý doručil pizzu na adresu v ulici Nad Paťankou? Váš dispečink objednávku přijal pět minut před půl jednáctou dopoledne. Do půl dvanácté měla být objednávka na adrese. Opravdu si nevzpomínáte?“

„Víte, kolik pizzy za den rozvezu? Kdybych si měl pamatovat všechny adresy v Praze, kam jezdím, tak musím mít paměť jako slon. Nechápu o co vám de.“ Vyznělo to drze a Tlamicha si všiml, že Břicháčkovi stoupá adrenalin.

„Tak já Vám pomůžu“, vzal si slovo Břicháček, „doručoval jste ji na adresu Nad Paťankou 2. Pizzu objednávala paní Dvořáčková a ta Vám taky otevírala dveře. když jste tam pár minut po půl dvanácté přijel. Stále se Vám nic nevybavuje?“

„Je to možný, ale furt nevím o co vám de?“ Mladík byl viditelně nervózní.

„Proč si ji zabil? Měls strach, že tě práskne co? Nebo křičela a tys ji chtěl umlčet? Řekni už sakra, jak to bylo.“ Vyrazil Břicháček ze sebe. A přestal si brát servítky.

„Cože? Co to je za kravinu? Koho sem měl zabít? Ty vole, já vozím pizzu!“ Macek ztrácel půdu pod nohama.

„Jak vysvětlíte, že se na místě vraždy našly Vaše otisky? Například na tom francouzském okně, kterým jste vyšel ven, aby jste vyhodil pizzu do popelnice? Proč by ji Dvořáčková vyhazovala? Váš dispečink potvrdil, že jste nehlásil, že by pizza nemohla být doručena.“ Tlamicha stále zachovával klid. „Je toho dost, co Vás spojuje v místem a časem vraždy.“

Macek mlčel. Zarytě koukal na desku stolu před sebou a mnul si prsty.

„I kdyby jste to všechno nějak vysvětlil, jak nám vysvětlíte, že se zbytky Vaší kůže našly za nehty zavražděné?“ Břicháček vyvalil na Tlamichu oči. Ten se na něj otcovsky podíval a neznatelně zavrtěl hlavou.

Bylo naprosté ticho. Z ulice do kanceláře doléhal cinkot tramvají, ale jinak nebylo slyšet nic. Kromě rychlého Mackova oddechování. Najednou si přestal mnout prsty a tiše se zeptal.

„Moh bych dostat cigaretu?“

Břicháček mu ji podal. Mladík si ji hned zapálil.

„Provokovala mě. Otevřela mi jen v kalhotkách a tričku. Prej ať počkám, že musí pro prachy. Tak sem vlez za ní. Musela mě provokovat, protože nic neřekla. Teprv, když se na ní šáhnul, začala řvát, co si to dovoluju. Tak sem ji praštil. Začala eště víc ječet. Povalil sem ji na zem a....“ Macek se zakuckal kouřem z cigarety.

„A tobě se nepostavil, viď. Tak si dostal vztek.“ Tlamichův tón se změnil. Neměl už žádné slitování. Mladík se sesunul na stůl a vzlykal.

Břicháček zavolal službu. Když Macka odvedla, posadil se naproti poručíkovi.

„Jak víš, že to je jeho kůže? Dyť jsme mu zatím odebrali jenom otisky.“

Tlamicha ho požádal o cigaretu, zapálil si a labužnicky potáhl.

„Tak mu urychleně odeberte vzorek na DNA a pošlete to Starýmu. Ať to porovná. Já jdu někam koupit pivo.“ Típnul cigaretu a odešel z kanceláře.

Břicháček za ním nevěřícně koukal a udiveně kroutil hlavou. Pak vytočil číslo na denní dispečink, počkal až to kolega zvedne a zeptal se: „Odkdy Tlamicha pije pivo?“