Strom u silnice

Zdánlivě obyčejný strom, jakých rostou u silnic stovky. Třeba takový, jaký míjíte cestou do práce. Tenhle je však jiný; přitahuje totiž smrt.

Telefon na stole protivně zadrnčel. Nechal jsem ho zazvonit ještě jednou a teprve poté jsem odložil myš, sundal prsty z klávesnice a ozval se do sluchátka. Snažil jsem se, aby můj hlas zněl co nejvíc mrzutě.

 „Pavel Hladký, prosím.“

„Zdravím pane redaktore! Tak jak Ti to píše?“ Hlas na druhé straně mi zněl až trapně vlezle. Rozhodl jsem se rázně ukončit konverzaci.

„Podívejte se, mám spoustu práce. Ani jste se mi nepředstavil. Řekněte mi tedy o co Vám jde, ať mohu pokračovat.“

„Nono, Ty seš ňákej nafrněnej. To nepoznáváš starýho kamaráda?“

Kdybych si měl pamatovat všechny, co se za moje kamarády vydávají.

„Řekl jsem Vám, že nemám čas, tak bych prosil...“

„Tady Vacek člověče. Jarda! Tos mě vážně nepoznal? Vacek z Horní Malý!“

Vacek, Vacek! Já přece žádného.......

„....jééžíš! Nazdar kamaráde! Promiň, že jsem Tě hned nepoznal. Sakra, mám toho teď moc a taky jsme se dlouho neslyšeli. Jak se Ti vede?“

„No to je dost! Už jsem myslel, žes na mě zapomněl. Jó, dík za voptání, de to. A co Ty?“

„Vždyť říkám, mám toho moc. Nevím, kde mi hlava stojí. Jinak to jde. A co že voláš?“

Chvilku bylo ticho, že jsem slyšel, jak na druhé straně oddechuje.

„Haló, slyšíš mě?“

„Jo, to víš, že jo. Jen jsem se zamyslel. Tak moc říkáš. No, kdo dneska nemá. Každej se musíme vohánět.“

Styděl jsem se. Jarda Vacek byl fajn člověk, Takový dobrák se širokým srdcem. Vždycky měl pro druhého pochopení. A pomocnou ruku. Lhal jsem mu, v poslední době na tom nejsem nejlépe. V novinách dostávám stále méně prostoru a šéfredaktor se po mě vozí, kde může. A vydání mé knihy, od které jsem si tolik sliboval, se nějak zadrhlo. Ke všemu ode mě odešla Kamila. Od které jsem si také hodně sliboval.

„Že sem vod Tebe dlouho nečet žádnej komentář. Ty teď píšeš soudničky?“

No jasně, není blbej. Taky mu to došlo. Hlavní komentáře na úvodní stranu už nepíšu.

„Pracuju teď na tý knížce. Pamatuješ, vyprávěl jsem Ti o ní v létě.“ Lhal jsem dál.

„No to je jedno. Nechtěl by sis trošku vodpočinout? Tady u nás, pak Ti to bude psát samo.“ Neznělo to jako nabídka ze zdvořilosti, v jeho hlase byla jakási naléhavost.

„Něco se stalo?“ zeptal jsem se opatrně. Věděl jsem, že jeho paní na tom se zdravím není nejlépe. Co když...

„Ale houby, co by se. Jen jsem Ti chtěl navrhnout, abys přijel. Manželka jede na měsíc do lázní a já budu slaměnej vdovec. Tak bysme mohli vochutnat moje domácí klobásy a zajít k Vaňkům na pivo, maj teď nepasterizovanou dvanáctku. Úplnej malvaz. Co Ty na to?“

Aha. Takhle to tedy je. Najednou jsem pocítil touhu vypadnout z redakce i z města. Horní Malá je útulná podhorská vesnička jak z Klostermanových románů. Vždycky se mi tam líbilo a skvěle jsem si tu odpočinul. Ale teď je zima. Nedokážu si představit, jak to tam bude vypadat. Zatím jsem tam byl pokaždé jen v létě nebo na podzim.

„Zní to lákavě. A odfrknout bych si potřeboval. Ale, teď v zimě?“ vyjádřil jsem své pochybnosti. Ale lákalo mě to. Ještě chvilku do mě bude hučet a jedu.

„Prosim Tě, snad se nebojíš tý trochy sněhu. Zatopíme v kamnech, vyndáme klobásy, pivo a bude nám fajn.“ Opět jsem zaslechl ten divný naléhavý tón v jeho hlase. Nebo se mi to jenom zdálo?

Nakonec jsem souhlasil. Vzal to s neskrývanou radostí v hlase. A připadalo mi, že i s úlevou. Jakoby ho něco trápilo, ale nechtěl o tom mluvit do telefonu.

Zavolal jsem do redakce, že si beru volno. Asi to nikoho moc nezajímalo, protože redaktor píšící na poslední stránky není důležitý. Jen kolega Haněk se zajímal. Ačkoliv jsem nepředpokládal, že bych v Horní Malé jakkoliv pracoval, sbalil jsem si i notebook. Člověk nikdy neví.

Půl hodiny nato jsem už ujížděl po R10 směrem na Liberec. Provoz nebyl moc hustý, byl už podvečer a doba nejvyšší špičky už minula. Pomalu se šeřilo a když jsem u Sychrova odbočoval na Dolní Malou byla už tma. Za chvilku jsem dojel do Horní Malé.

Zastavil jsem na malé návsi, přímo pod okny hospody U Vaňků, jediného společenského místa ve vesnici. Tady na mě měl Vacek čekat, jak jsme byli dohodnuti. Všude ležel čerstvě napadaný sníh. No jo hory, pomyslel jsem si. Ještě, že jsem minulý víkend přezul.

Na návsi nebylo ani živáčka a osvětlovalo ji jen světlo z okolních chalup. Nahlédl jsem oknem do hospody. Sedělo tam asi jen pět hostů, ale Vacka jsem nikde neviděl. Třeba je na záchodě, půjdu tedy dovnitř. Otočil jsem se a......

„.....nazdrar redaktůrku!“ Krve by se ve mě nedořezal, jak jsem se lekl. V tom sporém světle jsem viděl jen obrys postavy. Byl to Vacek. Ale odkud se vynořil? Neslyšel jsem ho přijít.

„Vyděsil jsi mě, víš to?“ řekl jsem mu místo pozdravu. Ještě jsem se trošku chvěl.

„Ale, Ty jsi nám ňák za ten půlrok zcimprlichověl. Snad ses nelek?“ Smál se na celé kolo a mě bylo trapně i za něj. Po chvilce jsem se však začal smát také.

„To ne, ale vy tady v horách máte divný způsoby vítání hostů. Člověče, bejt to po jídle, tak Ti nevím.“

„Tak skočíme na tu nepasterizovanou? Je vopravdu dobrá. Přines sem sebou klobásy, hostinská nám je v kuchyni nakrájí“, lákal Vacek a mě se začaly sbíhat sliny. Vešli jsme tedy dovnitř.

„Auťák nech kliďánko tady. U nás se nekrade a těch pár dědků, až půjdou z hospody domů, Ti ho nepoškrábe, nemusíš se bát.“

Nebál jsem se. Jen jsem si vzal notebook, kdyby v noci nepřiměřeně mrzlo. Tady v horách člověk nikdy neví.

Večer se podařil. Proběhl přesně tak, jak mi ho předtím Vacek líčil, když mě sem lákal. Paní hostinská nepospíchala se zavíračkou a my se s ostatními sesedli dohromady. Za chvilku jsem měl pocit, že sem patřím odjakživa. Když jsme se kolem půlnoci rozcházeli, byl jsem pro všechny už jenom Pavlík.

Jakmile jsme došli s Vackem k němu do chalupy, šel jsem okamžitě do postele. Uložil mě v patře do bytelné postele s pravými duchnami z prachového peří. Přiložil ještě pár polen do krbových kamen a odešel. Slyšel jsem ještě, jak otevírá lednici a něco z ní vytahuje. Poté jsem usnul.

Probudil mě chlad a po tvářích mi stékalo něco studeného. Posadil jsem se. Venku fičel a skučel silný vítr, který nárazem otevřel okno u mé postele a na mou tvář dopadaly velké sněhové vločky. Okno muselo být špatně zavřené a otevřelo se zřejmě tím hrozným větrem. Vstal jsem, abych ho zavřel. Kamna už vyhasla a do místnosti se rychle vkrádala zima.

Než jsem ho zavřel, vyhlédl jsem ven. Všude panovala zvláštní hustá tma. Bylo slyšet jen vítr, jinak bylo úplné ticho. Bylo mi divné, že jsem neslyšel žádné jiné zvuky. Ani psi neštěkali.

Najednou vítr prudce zesílil. Vyrazil mi okenice z rukou a ty začaly s velkým rámusem mlátit do zdi domu. Bál jsem se, že se rozbije sklo a tak jsem se naklonil, abych okenice zase zavřel. V tu chvíli jsem měl pocit, že jsem zaslechl lidský křik a sténání. Jakoby ho z dálky přinášel vítr. Zaposlouchal jsem se. Ano! znělo to tak. V tu chvíli jsem neudržel okenici a ta mi odrazem ode zdi narazila do hlavy. Cítil jsem, jak mi po čele stéká pramínek krve. Uchopil jsem tedy pevně obě okenice a i přes odpor větru je zavřel.

Papírovým kapesníkem jsem si otřel krev. Hlava mě šíleně bolela, ale po chvilce bolest ustoupila. Přemýšlel jsem nad tím, co jsem slyšel. Bylo to opravdu lidské sténání, nebo ten zatracený vítr. S těmito myšlenkami jsem znovu usnul.

Probudil jsem se krátce před polednem. Venku ležela mlha a vrstva nového sněhu. Během noci ho hodně připadlo. Vzpomněl jsem si na noční příhodu s oknem a podíval se do malého zrcadla na stěně. Ve vlasech jsem měl ještě trochu zaschlé krve, jinak po zranění ani památky. Oblékl jsem se a sešel dolů. Vacek byl kuchyni a připravoval něco k jídlu.

„Á, redaktor už vstal. Jak si se vyspal? Já Ti vypil ještě jedno lahvový a padnul za vlast. Jako když mě do vody hodí.“

„Jo, spal jsem dobře. Jen ten vítr v noci. Byl hrozný, otevřel mi okno. Musel jsem ho zavřít a přitom jsem se praštil do hlavy.“ Noční příhodu jsem mu líčil jako úsměvnou lapálii. Ve skutečnosti jsem nad ní stále přemýšlel. Ale nechtěl jsem, aby se mi Vacek vysmál. Zřejmě to byl opravdu vítr a ne lidské sténání.

Vacek mě však překvapil: „O jakým větru to mluvíš? Jo, do rána napadla fůra sněhu, ale ňákej vítr? Já nic nelyšel.“

Cože? Nic neslyšel? Tak se mi jenom zdálo? A co tedy ta zaschlá krev ve vlasech? To se mi nemohlo zdát. Byl jsem na rozpacích. Ale Vacek mě z nich rychle vyvedl.

„Jenže je možný, že jsem už spal jak dudek. Já když usnu, tak mi u hlavy může vyhrávat muzika a stejně se nevzbudím.“

To mě uklidnilo, i pro mě už byla noc minulostí a já se těšil na Vackovo kulinářské umění. Měl jsem hrozný hlad.

Když jsme dojedli, dali jsme v obýváku kávu. Vacek se mě vyptával na všechno možné, ale zejména ho zajímalo, proč už nepíši hlavní komentáře na úvodní stranu. Bylo mi to nepříjemné, nechtěl jsem mu dál lhát, ale ani se mu svěřovat.

Najednou se Vacek zatvářil nezvykle vážně.

„Já vím, že tou připravovanou knížkou to nebude, viď? Vždyť už jí píšeš víc jak dva roky a komentáře si přestal psát někdy v létě.“

Mlčel jsem. Nevěděl jsem, co mu mám říci. Překvapovalo mě, jaký má přehled o mé práci.

„Možná bych pro Tebe něco měl. Moh‘ by z toho bejt dobrej článek a třeba by Ti pomoh‘.

Pomyslel jsem si, co může tenhle venkovský člověk vědět o tématech na dobrý článek a tak jsem k tomu nic neřekl. Pil jsem dále kávu a hleděl do plamenů v krbových kamnech.

„Víš co?“ řekl po chvilce, „až dopijeme kafe, pudeme ven. Chci Ti něco ukázat.“

Ta představa se mi zalíbila. Procházka na mrazivém vzduchu mi pomůže vyvětrat si hlavu. Vždyť kvůli tomu jsem sem vlastně přijel.

„A stavíme se na jedno?“ Byla to zbytečná otázka a Vacek na mě, na znamení souhlasu, spiklenecky zamrkal.

Vyrazili jsme po silnici opačným směrem, než z kterého jsem včera večer přijel. Všiml jsem si, že sněhu zase nenapadlo tolik, jak to vypadalo za oknem. Ale rozhodně to už byla pravá zima. Vesnice byla tichá, jen tu a tam zaštěkal pes. Vybavilo se mi ticho, které jsem „slyšel“ v noci. To bylo úplně jiné. Jakoby zlověstné. Zasmál jsem se té myšlence. Zlověstné, co mě to napadá!?

Cestou jsme si povídali o Vackově práci v lese. Sníh nám lehce křupal pod nohama a já si ani nevšiml, že jsme už notný kus za vesnicí. Domy zmizely v mlze a na obou stranách silnice se rozprostírala zasněžená pole. Připadalo mi zvláštní, že nikde nevidím stromy, jak je obvyklé podél cest. Jen jednotvárná plocha pokrytá sněhem. Až v dálce před námi vystupovaly z mlhy zasněžené hory, ukryté pod vzrostlými smrkovými lesy.

Najednou se před námi vynořil osamělý strom. Široko daleko jediný, osamocený, tu stál a připomínal mi maják na pobřeží moře. Větve bez listí mířily k šedivému nebi.

Když jsme přišli blíž, všiml jsem si, že nestojí hned u kraje silnice, ale kousek dál v poli. Od krajnice ho dělil mělký, skoro neznatelný příkop, ve kterém vítr vytvořil návěje sněhu. Bylo však patrné, že návěje nedávno někdo zničil a vítr postupně vytvářel nové. I kolem stromu se ještě dalo rozpoznat, že zem kolem byla podupána, rozryta hlubokými černými jizvami, jenž vystupovaly na povrch bílého sněhového moře. Vítr a padající sníh ještě nestačil všechny stopy zahladit.

Zastavili jsme u stromu a teprve teď jsem TO uviděl! Nemohl jsem uvěřit svým očím, na kmeni stromu bylo přibito spousta křížů. Bylo jich tolik, že kmen nebyl skoro vidět. Jen úplně dole, asi metr a půl od země nevisel žádný. Zato zde byl kmen sedřený a bez kůry. A vypadalo to, že docela čerstvě.

„Proboha, co to je“, zeptal jsem se udiveně Vacka a obhlížel si strom kolem dokola.

Vacek nejprve mlčel a po chvilce řekl: „Ten strom už má na svědomí tolik lidských životů. Všechny ty kříže, co sou na něm přibitý, znamenají jeden promarněnej život. Zrovna dneska v noci tady zemřel mladej kluk. Napálil to autem přímo do něj. Vidíš ty rejhy? Sou vod jeho auta. Vzal to přímo na ten strom.“

Netušil jsem však, proč mě sem zavedl. Brzy pochopil moje rozpaky a tak pokračoval.

 „Nikdo si nedokáže vysvětlit, proč zrovna u tohodle stromu je tolik neštěstí. Každou chvilku se tady stane ňáká bouračka. Skoro všechny končej smrtí. Přitom strom je vidět z obou směrů už zdaleka, nestojí v zatáčce, ani hned u silnice. Silničáři to tady v zimě pravidelně prohrnujou a sypou. Není žádnej důvod to do něj napasovat. A přesto sou tady mrtvý. Vono to vypadá, jakoby je ten strom přitahoval.“

Vzhlédl jsem ke stromu. Tyčil se majestátně nad okolní krajinu. Kromě těch křížů jsem na něm neshledával nic zvláštního. Stoupl jsem si blíž a prohlížel si přibité kříže. Byly všechny skoro stejně veliké a různě barevné. Některé byly už zašlé, jiné ještě zachovalé a další úplně nové. Najednou jsem měl pocit, že mě strom k sobě přitahuje. Jakoby mě nějaká skrytá energie k němu poutala. Stál jsem v poli té energie a nemohl se pohnout. Vítr zesílil a hnal mi do tváře sněhové vločky. Okolí mi zmizelo, vnímal jsem jen strom. Byl jsem už těsně u něj, cítil jsem jak mnou proudí ta energie a přikovává mě k místu. Nesnesitelná bolest mi projela naráz celým tělem. Chtěl jsem křičet, ale nevydal jsem ani hlásku. Ostré ledové krystalky se vznášely ve větru a zabodávaly se mi do očí jako tisíce malých jehliček. Zkusil jsem se pohnout, ale nešlo to. A přesto byl strom blíž a blíž. A teď! Ano teď jsem zaslechl lidské hlasy. Hlasy hrůzy. Hrozné, děsivé. Myslel jsem, že mi exploduje hlava.

„......říkám redaktorskej, co je s Tebou? Slyšíš mě? Sakra co Ti je?“ slyšel jsem někde v dálce. „Vzpamatuj se, co se to s Tebou stalo!?

Tlak v hlavě náhle povolil. Teď už jsem zřetelně slyšel Vackův hlas. Stál nade mnou a pomáhal mi vstát ze země. Ležel jsem ve sněhu pod stromem a nechápal jsem proč.

„Prosím Tě, co Tě to napadlo, válet se tady v tý zimě po zmrzlý zemi? Chceš si uhnat zápal plic?“

„Nevím, asi jsem ztratil vědomí. Fakt to nechápu.“ Oprašoval jsem ze sebe sníh. Na strom jsem už nepohlédl.

„Tys mi nahnal. Vyprávím Ti vo těch bouračkách a najednou koukám, Ty se válíš na zemi.“ Už se smál a neměl ten vyděšený výraz jako předtím.

Vítr se utišil a my vyrazili zpátky k vesnici. Vacek si zapálil, jinak jsme mlčeli. Mě se hlavou honila příhoda u stromu. Opravdu jsem ztratil vědomí? A co ty hlasy? Byly stejné jako ty v noci. Mám snad halucinace?

„Víš, vzal jsem Tě sem právě proto, že to je tak divný. Nikde jinde, alespoň u nás na okrese, není tolik bouraček co tady. Jedou a najednou prásk! rovnou do stromu. Jo, vobčas je tam chlast nebo rychlost, ale většina těch bouraček je bez zjevný příčiny. Policajti Ti to můžou potvrdit. Báby ze vsi říkaj, že to místo je prokletý. Mě spíš přijde jako ten, no honem, bermůdskej trojúhelník. Jenže v něm nemizej lidi, ale umíraj.“

Teď jsem se zasmál já a pocítil jsem intelektuální převahu vysokoškoláka a člověka z města. Nakonec, i ten bermudský trojúhelník se dá normálně logicky vysvětlit. Stejně jako ten strom tady, vždyť to sám Vacek říkal, občas alkohol nebo rychlá jízda. Věřím, že kdybych se zeptal na policii, tak to bude většina případů. A ten mladík dneska v noci, možná zelenáč s čerstvým řidičským průkazem. Přesto mi dnešní příhoda u stromu nešla z hlavy. Vackovi jsem se s tím však nesvěřil. Nechtěl jsem vypadat směšně.

„Myslel jsem, že bys vo tom moh‘ napsat. No, řekni sám. Je to přinejmenším zajímavý. A mohlo by Ti to pomoc v novinách.“ Vacek to zřejmě myslel vážně.

„No napsat by se o tom dalo, to jistě“, řekl jsem opatrně, abych se ho nijak nedotknul. Samozřejmě, jako každý laik, měl trošku zkreslené informace  tom, jak se dělají opravdové noviny. Určitě by se o tom dalo napsat do nějakého okresního týdeníku, ale do respektovaných novin s celorepublikovým nákladem? Naivní představa. Už vidím šéfredaktora, jak se celý třese, aby ten článek vyšel.

Zastavili jsme se  „U Vaňků“ a v družné pospolitosti, při dobrém pivu a klobásách, jsem brzy na strom zapomněl. Když jsme odcházeli s Vackem domů, bylo krátce před půl desátou. Všude bylo ticho, jen sníh nám křupal pod nohama. Po větru už nebylo ani památky.

Popřál jsem Vackovi dobrou noc a odešel do svého pokoje. Přihodil jsem pár polen do kamen a chystal se jít spát. Slyšel jsem ještě, že si Vacek zapnul televizi. Než jsem se uložil, zkontroloval jsem okno, zda je dobře zavřené. Hned vzápětí jsem usnul.

Probudila mě opět zima a hluk. Otevřel jsem oči a okamžitě se podíval k oknu. Bylo otevřené dokořán a okenice mlátily do zdi domu. Venku foukal silný vítr, jenž oknem vnášel do místnosti sněhové vločky. V kamnech ještě doutnaly uhlíky z vyhořelého dřeva.

Vstal jsem a vyhlédl z okna. Po zkušenosti z minulé noci jsem pevně uchopil obě okenice a chtěl je zavřít. V tu chvíli však vítr zadul tak silně, že jsem je obě pustil. Narazily opět do zdi a zpětným rázem do okenního rámu. Uskočil jsem. Jedna tabulka skla se vysypala. Vítr teď fičel, hvízdal a okenicemi mával sem tam. Přesto jsem v tom rámusu zase zaslechl lidské sténání, které jsem už znal. Nemohl jsem se mýlit!

Nechal jsem okno oknem a seběhl dolů. Chtěl jsem vzbudit Vacka. Ale on nikde nebyl. Ani v ložnici, ani v obýváku před televizí, která ještě hrála. Zavolal jsem ho jménem. Nikdo se neozval. Byl jsem v domě sám.

Vyběhl jsem ven. Venku zuřila pravá sněhová vánice. Sněhové vločky mi létaly do očí, nemohl jsem se pořádně rozhlédnout a rukama jsem musel chránit obličej. Znovu jsem zavolal na Vacka. Můj hlas se však ztrácel ve sněhové bouři. Byl jsem celý promrzlý, protože jsem vyběhl ven jen tak. Otevřel jsem vrátka na ulici. Nikde jsem nikoho neviděl, jen sporé světlo z lampy osvětlovalo kousek silnice. Vítr silně foukal, měl jsem co dělat, abych se udržel na nohách.

Tu jsem pár metrů ode mě zahlédl postavu. Vacek!

„Kde jsi byl v tomhle počasí? Hledám Tě.“ křičel jsem, aby mě slyšel.

„Redaktůrku, co tady děláš? Běž hned dovnitř, nebo to vodstůněš. Chlape, dyť Ty nemáš rozum!“ skoro zařval, když došel až ke mě. Vítr unášel jeho slova rychle pryč.

Vešli jsme dovnitř a Vacek nám udělal grog. Klepal jsem se zimou, tak jsem si šel nahoru do pokoje pro něco teplého na sebe. Okno v pokoji bylo stále dokořán a na podlaze stála voda z roztátého sněhu. Zavřel jsem ho a přitom jsem si všiml, že se rozbily ještě další dvě tabulky skla. Vítr se mezitím utišil a venku se rozhostilo úplné ticho, přerušované jen štěkotem psů. Oblékl jsem se, zhasl světlo a chtěl jít dolů za Vackem. Ve tmě zablikala zelená ledka mobilu. Vzal jsem ho tedy sebou.

Vacek mezitím svůj grog vypil a dělal si další. V kamnech opět praskal oheň a v místnosti bylo příjemné teplo.

„Tak kde jsi byl?“ zeptal jsem se ho a otevřel mobil, abych se podíval, co mi přišlo. Přišla mi zpráva a email. Od Kamily!?

„Krátce před jedenáctou mi na okno zaťukal hajnej, že prej musí volat policii a záchranku.“ Vackův hlas jsem vnímal jen napůl. Proč by mi Kamila psala?

Otevřel jsem nejdříve email. Čas odeslání 14:52  ....hodně jsem přemýšlela o tom, co se mezi námi stalo. Určitě na tom také nesu vinu. Pokud by to bylo možné, ráda bych si s Tebou promluvila....

„Že má na houby signál a že u stromu je zase bouračka. Vidíš, už druhá tenhle víkend.“

......dozvěděla jsem se v redakci od Haňka, že jsi v Horní Malý. Já tenhle víkend přednáším v Liberci a na zpáteční cestě bych se za Tebou zastavila. Ráda bych si ujasnila nějaké věci. Z Liberce je to do Horní Malé kousek, přednáška končí v devět, počítám, že tak kolem půl desáté bych mohla být v Horní Malé. Tak jestli to není pro Tebe pozdě....

„A bohužel smrťák. Tý ženský, říkal hajnej, už prej nikdo nepomůže.Tak sme zavolali ty policajty a šli na ně čekat k tomu proklatýmu stromu. Na Tebe sem v tom shonu úplně zapoměl.“

Otevřel jsem SMS: hrozny pocasi. nemám signal, pak se ozvu. cekej me! Čas odeslání 21:48. Cítil jsem se zvláštně a srdce mi začalo prudce bušit.

„V kolik hodin se to stalo?“ vyhrkl jsem ze sebe až se Vacek zarazil. „Tak v kolik?“

„Šmarjá, co jako? Ta bouračka, nevim. Sem Ti říkal, že hajnej tady byl asi v jedenáct. Ale kdy přesně se ta bouračka stala, Ti nepovím. Proč Tě to tak zajímá?“ ptal se mě Vacek udiveně.

Pohlédl jsem na hodiny v kuchyni. Bylo krátce po jedné hodině. Vytočil jsem Kamilino číslo, ale pokus spadl hned do hlasové schránky. Neměl jsem žádný signál.

„Musím si zavolat, honem!“ skoro jsem křičel. Vacek nechápavě ukázal do předsíně, kde stál telefon. Znovu jsem tedy vytočil její číslo. Chvilku to vyzvánělo, ale poté hovor spadl do hlasové schránky. Začal jsem být nervózní.

„Chci jít ke stromu!“ vykřikl jsem na Vacka a chvatně si oblékal bundu. „Jdeš se mnou?“

„Ale sakra proč, vysvětlíš mi, co Tě to popadlo?“ ptal se nechápavě Vacek. Řekl jsem mu tedy o Kamile. Zachmuřil se, krátce se na mě podíval.

„Ta bouračka už bude uklizená, co tam budeš hledat? Nechceš to nechat na ráno?“

Bez odpovědi jsem mlčky otevřel dveře. Pochopil a z věšáku v předsíni si vzal kabát.

Zmrzlý sníh nám praskal pod nohama. Všude panovala neproniknutelná tma a zvláštní ticho. Neslyšel jsem žádné jiné zvuky kromě našich kroků.

„Co by dělala u stromu, když jela z Liberce“, řekl najednou Vacek. Zamyslel jsem se. No ano, z Liberce pojede po třicetpětce a pak odbočí na Sychrov. Logicky, proč se sem hnala z druhé strany, přes Dehtáry? Pak by kolem stromu musela. Trošku jsem se uklidnil.

Vyšli jsme z vesnice. Strom nebyl vidět, měli jsme to k němu ještě kousek cesty. Jen vítr se začal honit po polích všude kolem nás. Semtam nám vmetl do tváře sněhový poprašek.

A pak jsem HO uviděl. Strom! Tyčil se pyšně a mlčenlivě nad okolní krajinu. Zdálo se mi, jakoby se mi vysmíval. Vždyť si právě vybal další svou oběť!

Ve tmě před námi blikal policejní majáček. Auto stálo u stromu.

„Vidíš, už to maj uklizený“, poznamenal Vacek. Neodpověděl jsem mu. Hlavou se mi honily jen myšlenky na Kamilu.

Policisté právě nastupovali do auta. Zavolal jsem na ně. Mladší se otočil a pohlédl na nás. Byl překvapen, nikoho tu v tuhle dobu nečekal. Vyšli jsme ze tmy rovnou k nim.

„Prosím vás, co se tu stalo?“ zeptal jsem se naivně, ačkoliv jsem to už od Vacka věděl.

Policista si nás přeměřil pohledem, pohlédl na staršího kolegu a pak odpověděl.

„Bouračka. Proč Vás to zajímá? Můžete snad k tomu podat nějaké svědectví?“

„Já sem vás volal“, řekl Vacek a vystoupil do světla reflektorů, „a tadyhle můj kamarád, no jak to říct....“

„Kdo se tu vyboural. A co je s ním? Co to bylo za auto?“ křičel jsem a nervózně čekal na odpověď. Zalil mě pocit úzkosti a zřetelně jsem slyšel bít své srdce.

Mladší policista neřekl nic. Vypadalo to, že váhá a pohlédl na svého kolegu. Ten vystoupil z vozu.

„Á, poznávám Vás. Vy jste tu na nás, ještě s jedním, čekal. Ohlásil jste nám to,že?“ pronesl k Vackovi a mě si vůbec nevšímal. „Podívejte se, té ženě už nebylo pomoci a pokud jde o auto, to bylo úplně zdemolované, sám jste viděl. Ale byla to dvojková oktávka s pražskou SPZ.“

Rozbolela mě hlava a vyschlo mi v krku. I přesto, že mrzlo, jsem se potil.

„Jak se jmenovala? Řekněte mi to proboha!“ skoro jsem zařval. Mladší policista si významně narovnal čepici na hlavě a zatvářil se přísně. Starší ho zpražil pohledem.

„Ale to mi ještě nevíme, nic jsme u ní nenašli. Prohledáme auto a uvidíme. Už kvůli příbuzným.“ Starší policista se tvářil chápavě. „Musíme už jet, od devíti večer je zavřená třicetpětka od Liberce kvůli převrácenému kamionu a my musíme zpátky přes Dehtáry.

Vítr opět zesílil a hnal sníh přímo na nás. Policisté nasedli do auta a odjeli. Nebyl jsem schopný se soustředit na Vackova slova. Slyšel jsem ho, jak na mě mluví, ale nerozuměl jsem mu. Okolí pohlcovala tma a neznámá energie mě přitahovala k stromu. Bylo to tak silné, že jsem se nezmohl na odpor. Ve větru ke mě doléhaly lidské hlasy. Byly plné bolesti a hrůzy! Zacpal jsem si uši, ale ty hlasy se mi neustále dobývaly do hlavy. Myslel jsem, že mi praskne. Cítil jsem svou napjatou kůži a ovládla mě šílená bolest. Hlasy byly stále zřetelnější, rozeznával jsem už jednotlivá slova. Volání o pomoc bylo to nejstrašnější. Bodalo mi do mozku a neviditelnými nehty mi drásalo kůži. Zdálo se mi, že strom ke mě mluví obrovskými rudými ústy. Klátil se ve větru sem a tam a větvemi mě šlehal do obličeje. Po celém obličeji mi stékala krev! Větve mě poutaly blíž a blíž ke stromu. Sevřely mě tak pevně, že jsem nemohl dýchat a dusil jsem se! Chtěl jsem křičet, ale neměl jsem jazyk. Jedna ze štíhlých větví mi ho rvala z úst! Nesrozumitelně jsem drmolil jen souhlásky.

„.....říkám redaktorskej, co je to zas s Tebou? Bože vstávej, sakra co Ti je?“ křičel někde z dálky známý hlas. „Vstááááávej!“ Hlas zanikal ve větru a šustotu větví. Vedle stromu se objevily dvě velké, žhnoucí oči. Stále se blížily ke mě! Zaryl jsem nehty do kůry stromu.

„Potřebujete pomoc?“ To nebyl Vackův hlas. „Jedu do Horní Malé, mohu vás tam odvézt.“ Ten hlas zněl docela blízko. Kamila!? KAMILA!?

Žhnoucí oči zmizely. Na silnici stálo auto s rozsvícenými reflektory. Slyšel jsem, jak se s ní Vacek baví. Jeho ruce mě uchopily a zvedly ze země. Její mi zase otíraly mokrý obličej, na němž tál sníh. KAMILA!?

„Proboha co se tu stalo? Kde jste se tu vzali? Jsi v pořádku Pavle? Mám o Tebe strach!“

Její hlas jsem teď rozpoznával stále zřetelněji. Posadili mě do auta a přikryla mě dekou. Bylo příjemně teplo. Zvedl jsem oči.

„A já zase o Tebe. Kde jsi byla?“ zeptal jsem se unaveně.

„Ani mi nemluv!“ Její hlas mi zněl příjemně. „Nejdřív ta bouračka na třicetpětce. Stála jsem tam snad dvě hodiny. Pak jsem u Hodkovic špatně odbočila a zajela si asi třicet kilometrů. A v tomle počasí, no hrůza. Představ si, už jsem myslela, že nedojedu. A mobil mi nefungoval, skoro žádný signál. V jednadvacátým století! Je to vůbec možný? No, řekni sám?“ Zasmála se úlevou.

„A kde jsi mě chtěla teď v noci v Horní Malé hledat?“

„Přeci u Vacka. Číslo čtyřicetdva. Velký bílý dům hned vedle návsi. Haněk mi to vyzvonil.“

Vacek se otočil a pobaveně na mě pohlédl. Aha, tak Haněk. Chtěl jsem se ještě něco zeptat, ale jen jsem rezignovaně mávnul rukou a Vacek se rozesmál. Kamila se na nás nechápavě podívala a pak už odbočila k Vackovu domu.