Černoch v beranici a jiné výstřelky - kdo má židli, ten bydlí

Život na Západ od našich hranic má mnoho specifik, kterým našinec těžko uvyká. Přesto si ve většině případů nakonec zvykne, i když to trochu trvá. Jsme přeci jen z jednoho těsta a nebe je všude modrý.

Když mi klapla práce a já se začal balit do Německa, nijak extra sem neřešil bydlení. Jednomu to přijde normální, že "se bydlí". No jo bydlí, to se lehko řekne. Ale jak? Jak budu bydlet?

Když jsem odjížděl, předháněli si moji kumpáni v líčení o "přednostech" života na zablešené ubytovně plný cizokrajných dělníků, s úžasným odérem zpocených chlapáckých těl, cigaret a levnýho chlastu. Bral sem to úplně na lehkou váhu, nikdy sem takhle nebydlel, tak proč bych s tím měl v třiačtyřiceti začínat? To bylo moje motto, s kterým sem je odbejval. Páč sem si byl jistej, že sem zkušenej cestovatel, kterej přece ví a vyzná se.

Jenže, když pak stojíte s bagáží před mekáčem v úplně cizím městě, v cizí zemi, osmset kiláků od vám důvěrně známých míst a lidí, přepadne i vás trocha tý nejistoty. V tomhle věku ste už zvyklý na ňákej standard, na svůj level, pod kterej nechcete jít, aby ste se nemuseli stydět před vlastníma dětma. Takže znova pročítáte už podepsanou pracovní smlouvu a prst zapichujete do věty - ubytování zajišťuje zaměstnavatel. Tak teda, přemýšlíte, jak mi ho zajistí? Bude to fakt blechatá ubytovna s věčně špinavejma oknama a smradem z přepálenýho voleje z malý kuchyňky? Protože to by se mi naplnila noční můra a já bych dostal vnitřní dilema, jestli náhodou odjezd za euráčema nebyl životní omyl; protože vy vůbec nemáte ánung, jak to tady chodí s čímkoli, natož s bydlením.

Tentokrát však na mě sedlo štěstí, tak jak občas na vola sedne. Zaměstnavatel podporoval v Německu poměrně rozšířenej model wg bydlení a pronajímal dva byty přímo v centru města. WG (teda správně Wohngemeinschaft) není nic neznámýho ani v Čechách; jde o tzv. spolubydlení, kdy si víc lidí pronajímá byt. Každej tam má svoji sekničku a vše ostatní je společný. Výhody sou nasnadě: jedno nájemný na víc kapes a skoro nikdy nejste sami. U tohodle bydlení je to jako s příbuznejma a se sousedama, taky si je nevybíráte. Prostě se dáte dohromady, trochu si vyhovíte a bydlíte. Jasný, že se já jako skoro padesátiletej fotřík nepostěhuju do bytu plnýho mladejch žab a voni by zas byly padlý na hlavu, kdyby mě tam vzaly. Takže, vybrat si lze, ale je to trochu omezený. U wg bydlení se přepokládá určitá míra tolerance a tu já naštěstí mám. Takže dokážu překousnout, když někdo věčně vřeští a tříská dveřma, neuklízí po sobě kuchyni a sedmkrát po sobě vynáším odpadky já, protože to ostatním nevyšlo. Ale furt je to lepší, než neosobní ubytovna plná zpocenejch dělníků. U wg bytu si aspoň v tý svý komůrce připadáte jako "doma".

Když se časem rozkoukáte, stane se z vás zkušenej "gastarbeiter"a máte už aspoň ňákou představu o tom, jak dlouho ještě chcete plnit svý konto eurama a taky o místě, kde chcete zvostávat, začnete přemýšlet o bytě, kde budete jenom sám. Svým způsobem je to zase takovej postup na společenským žebříčku vejš, páč to není úplně levná záležitost, takže je jasný, že to není nic pro nováčky. Kauce sou tady ve stovkách eur a není vyjímkou, že si pronajmete úplnej holobyt. To se vám pak náklady na nový bydlení vyšplhaj na pár tisícovek, ještě než začnete vůbec bydlet. Kolikrát se divíte, jaký byty lze pronajmout; v Čechách byste se otočili na kramfleku a táhli pryč. Jenže, jak říkám, pronajímat byt znamená i postup na pomyslným společenským žebříku, takže leccos přežvejknete. A hlavně zaplatíte, to si pište.

Ale o tom zase někdy příště.