Zápisník zuřivého Sparťana: Už zas skáčem jako Češi, ale bacha na otevřenou zlomeninu!

Zápasy naší repre na Balkáně asi nebyl takový majstrštyk, jak bychom očekávali, ale nějaký body jsme udělali. Tedy nutný, ty který se budou počítat. Fanoušek však, na rozdíl od reprezentantů, musí mít trochu rozporuplný pocity.

Dlouho jsem utkání české fotbalové reprezentace ignoroval. Výsledkově i fanouškovsky to stálo za velký nic, Jarolímova arogance a jeho zvláštní nominace mě přímo odpuzovaly. Fakt je ten, že jsem dokonce dílem fandil soupeřům a dílem mi to bylo šumák. Až konečně prozřel i svaz a Jarolíma vyhodil. A ledy se hnuly.

Šilhavý mě naplňoval optimismem, jeho lidský přístup mi je rozhodně bližší než Jarolímovo profesionální buranství a i sami hráči si libovali, že se v kabině vyčistil vzduch. Tak hurá, říkám si. Zase jim budu držet palce. Bylo mi jasné, že generace Nedvědů, Kollerů a Rosických je nenávratně fuč, ale i tak jsem byl přesvědčen, že máme zajímavé hráče, a že bychom mohli ňáký housle v Evropě hrát. Když ne na špici (jojo, Brücknerovy časy jsou pryč), tak aspoň nějak tak důstojně strašit obrany favoritů. 

Jestli tato všechna moje očekávání naplňovaly dosavadní zápasy pod Šilhavým aspoň z osmdesáti procent (vyjma utkání s Anglií), tak první na vlastní oči viděný mač moje ideály roztrhal na kusy. Při sledování zápasu s Kosovem se mi jako tik opět vracel ten už skoro zapomenutý pocit, že vnitřně držím raději se soupeřem, než s našima. Tak tohle měla být ta obrozená parta? Nevím, já viděl fakt docela ubohý výkony a hlavně nesnesitelně nudný fotbal. Nikdo to nedokázal zvednout, zařvat a zařadit alespoň trojku, aby jsme se taky trochu rychlejc hnali dopředu a ne jen zoufale roztahovat hru do stran. Kdyby to šlo, tak jsme za chvilku čutali balón v ulicích Prištiny. A tolik malých domů Vaclík asi taky nepamatuje. Prohra tedy víc než zasloužená a nádavkem trapná. Trapnější jak červený trenky pod džínama.

Takže vše velelo k tomu, že v Černý Hoře musejí chlapci zabrat, chtějí-li trochu napravit dojem. Najednou se ze zápasu s outsiderem skupiny stal důležitý mač, kde nešlo o skóre, ale o body a omluvu. O tu omluvu především před sebou samými. A uff, povedlo se. Dali jsme Černohorcům tři fíky a celkem bez pohromy se procpali na druhý místo tabulky. Dlužno dodat, že očekávaně. Cokoliv jinýho by asi rozkymácelo jinak bohorovný klid na Strahově. Dál to máme ve svých rukou a jsme zase natěšení na účast na ME. Teda vše je zase v oukleji a hoši jsou opět za kingy. Přesto mi v tom neštimuje pár věcí.

Stále se v noci budím z toho strašidelnýho výkonu v Prištině. Jsem ještě ze starý školy, a tak si myslím, že Kosovo by nám fakt nemělo dělat vážnější potíže. Teda pokud chceme na ME. A taky si myslím, že i profesorský fotbal se musí umět, a že ke všem soupeřům by se mělo přistupovat tak, jako by jsme hráli proti Brazilcům. Teda aspoň do tý doby, než bude jasný, jak jsou karty rozdány. Zodpovědně vzadu a odvážně dopředu. Nic z toho hoši proti Kosovu neukázali, jen se trapně snažili moc se neunavit a tvářili se jako jedenáctka mistrů světa. 

Ale oukej, občas se něco takovýho podaří. Teda, že prohrajete tam, kde to nečekáte. Že tomu jdete vědomě naproti a protože máte den blbec, nedá se to zvrátit. Fajn, stalo se, umeju si hlavu a těším se na další zápas, abych dal téhle trapnosti zapomenout. Jenže chlapci po zápase zareagovali úplně jinak a hlavně špatně. Především, všichni v trapném výkonu a porážce v Kosovu, viděli jen drobnou komplikaci v cestě za očekávaným suverénním postupem na ME. Drobná lapálie, která se přihodí tak jednou za sto let. Nic, co by mělo pány mistry rozhodit. I trenér Šilhavý to tak viděl. Stačí porazit Černou Horu a jsme zase z obliga. V pohodě, v oukleji. Bořil a Vaclík žvatlají něco o perfektním výkonu, který fanoušek vůbec neocenil (jen přitažlivost zemská a nerovnost trávníku je toho příčinou, že rupli) a Kadeřábek si malinko stěžuje, že jim to fanoušci dávají sežrat. A do toho tedy trenér, který v tom vidí jen malou komplikaci, že nevyhráli.

Já v tom naopak vidím problém. A zásadní. Problém, který nás může stát postup na ME. A přitom je to jednoduchý: pojmenovat věci pravými jmény. Říci si, že jsme něco podělali a nebarvit trávu na zeleno. Prohra je vždycky prohra a kritika není frontální útok na lidská práva. Jedna porážka Černý Hory (která v kvaldě ještě nevyhrála), jeden přátelák s Brazilcema a lavička v bundeslize, z nás ještě nedělá mistry Evropy. Tak bacha na to!

A takhle to vidím já. Mějte hezkej tejden.